Shrnu tenhle týden. Prožila jsem pár báječných okamžiků a pár hodin děsu, vzteku a beznaděje. O tom báječném pohovořím krátce: Koupila jsem si nový svetr. Je temně modrý s velikými bílými puntíky, vypadám v něm jako velikánské slunéčko sedmitečné, které nelétá ve dne, ale v noci. Dalo by se proto říci, že jsem se v tom svetru proměnila v nový druh hmyzu a je ze mě obroměsíc třicetitečný…

Dál: Byla jsem na večeři v pověstném SaSaZu a snědla jsem tam krevety v sýrové omáčce a taky čerstvého tuňáka v neznámé krustě a vše bylo vynikající a dietní až do okamžiku, kdy přede mne postavili kokosové tiramisu a i když jsem při každém soustu trpěla výčitkami jako kůň, snědla jsem kalorický cukrovkářský nášup až do dna a pak jsem se tak zmítala zoufalstvím nad svou slabou vůlí, že jsem až do rána nemohla usnout… A ještě: Navštívila jsem srbskou restauraci Jelica. Když do ní vcházíte, vypadá jak stará nádražní hospoda, taková „čtyřka“. Uvnitř vás čeká „Balkán“. V tom nejlepším slova smyslu. Stylová hudba (která ale neřve), koberečky na stěnách, personál v čepičkách a vyšívaných košulkách a jídelní lístek, kde najdete nejen šťavnaté srbské speciality, ale taky raw food (speciálně upravené syrové jídlo) a spoustu vegetářských biolahůdek. Ještě je zima, ale těším se, jak tam na jaře půjdu s dcerou a vnukem. Dítě bude blbnout na písku a na klouzačce, já si dám domácí lehké bílé víno a dcera si určitě poručí pljeskavicu s kajmakem, který chutná jako směs brynzy a másla a nechá se rozpustit na mletém mase…

No… docela fajn taky bylo, že jsem se sešla se svou první láskou. Bože, jak já ho milovala! Teď, jako by se skoro až zdálo, i když… jsem stařecky plná pochyb… že on stojí o mě víc než já o něj… hm… a proč já o něj TOLIK nestojím? Protože si myslím, že se z něj stal trochu magor. V létě prý chodí v sukni a doma nejčastěji nosí na nahém těle koupací plášť. Je to docela hezký, zachovalý muž, ale… ne… Ne! To bych asi nedokázala skousnout!

Příjemnosti týdne jsou za námi. Teď přecházím k věcem a dějům strašným a děsivým. K Ukrajině! Tahle krymská kauza s Putinem nemůže skončit dobře. Ve svých nejčernějších vizích, které se už historicky  párkrát ukázaly jako předzvěst reality, vidím vlát rudou vlajku na francouzské Eiffelovce, na římském Coloseu, na londýnském Big Benu… Vidím Putina, jak se usmívá na billboardech před Budapeští, Berlínem, Helsinkami, Amsterdamem, Nairobi a  Kapským městem… Vidím, jak jeho tvář zdobí bulharskou keramiku, belgické krajky, švédský nábytek, vidím, jak se šklebí na vinětě na gruzínském koňaku, na portugalském portském, na španělském chorisu, na norských svetrech… Vidím Putinovu tvář na víčku na sushi, na řecké chalvě i na sáčku mexických tortill… Vidím Putina, jak stojí před Bílým domem, na kterém se skví nový nápis: Sovětský svaz světových republik…