Má dva zdravé syny, milujícího manžela a úspěšnou kariéru. Přesto jedna z našich nejslavnějších operních pěvkyň Andrea Tögel Kalivodová (41) neměla vždy na růžích ustláno.
Kdo si počká, ten se dočká. Toho se bezesporu držela operní diva, která se dokázala vyrovnat s nepřízní osudu. Přestože o sobě pěvkyně mluví jako o dítěti štěstěny, musela bojovat s nádorem na mozku a syndromem vyhoření.
Dnes jsi šťastná máma, manželka i operní diva. Máš štěstí v životě?
Díky Bohu a pozitivní energii, kterou v sobě mám, se dá říct, že jsem byla dítě štěstěny. I když na druhou stranu jsem si musela řadu věcí ve sém životě vydřít a zasloužit. Štěstí vidím ale především v tom, že člověk musí mít kliku na správné lidi a být ve správný čas na správném místě.
Pokud zapátrám v minulosti, před lety ti zjistili nádor na mozku.
Nerada se k tomu vracím, tam právě při mně stál ten potřebný anděl strážný. Dnes jedu naplno, nemám žádná omezení.
Jsi pod dohledem lékařů?
Mám běžné pravidelné prohlídky, jako každý jiný, a vše je v pořádku.
Člověk většinou díky zdraví přehodnotí život, jak to bylo u tebe?
Člověk se stane pokornějším, víc si všeho váží a začne žít trochu zdravěji. Věnuji se prevenci, případné signály mého těla nenechávám být a včas je řeším. Je škoda, že si to často člověk uvědomí, až nastane problém. Pak teprve vidí, jak je zbytečné se utápět v malichernostech, ve vytváření „pseudo“ problémů.
Zažila jsi syndrom vyhoření.
Když si člověk na sebe hodně naloží a nedokáže si správně určitě priority. Je to normální stav, ale když je člověk silný, zvládne to. Je potřeba mít správnou intuici, poslouchat své tělo i duši, aby k úplnému vyhoření nedošlo. Zatím to zvládám, ale vždy tomu tak nebylo.
Jaká byla u tebe vlastně příčina?
Tlak společnosti, abychom my ženy byly dobré hospodyně, mámy, manželky, byly špičkové ve svém oboru, dobře vypadaly… Když se člověk dostane pod tlak, musí se s tím naučit pracovat, lépe plánovat, a hlavně umět říct NE. Musí se rázněji rozhodovat, lépe vše organizovat a také se z toho umět poučit. Rozpoznat důležité a méně důležité. Klíčové slovo je podle mě rovnováha. Když nejste v rovnováze, a to platí nejen pro profesní, ale i soukromý život, pak může dojít k selhání, vyhoření. Je třeba se radovat z práce i ze života, nedostat se do rutiny. Pokud to člověk nemá, může se dostat do deprese a pak dojde k vyhoření. Je důležité „nepodělat“ se z prvního problému, z prvního neúspěchu.
Celý rozhovor najdete ve Story č. 4.