Narodila se 3. listopadu 1949 v Londýně v intelektuálně založené rodině. Studovala exkluzivní dívčí North London Collegiate School, ale středoškolská studia nedokončila. Když školu opouštěla kvůli hádce o to, jak má být dlouhá sukně školní uniformy, měla už jasno, co dál: „Budu šéfredaktorkou Vogue,“ prohlašovala sebevědomě. Móda ji totiž naprosto uhranula a okouzlila už v dětství. Její otec, respektovaný novinář, jí po vyhazovu doporučil, aby chodila alespoň na kurzy o módě a odívání, ale Anna odmítla s tím, že cit k módě má v sobě, že je v tomto směru něco jako „vyvolená“.

Jako 20letá nesměla chybět na žádné exkluzivní party, dokázala se vetřít, kam chtěla. Dá se říct, že „lovila“ kontakty, když se stýkala s důležitými muži, kteří jí záhy pomohli ke startu kariéry. Už v roce 1970 se stala redaktorkou módní rubriky časopisu Harper‘s & Queen a za pár let zamířila do New Yorku, kde pracovala pro tamní verzi Harper‘s & Bazaar. S jejím nezvyklým pohledem na módu, ale nadřízení příliš nesouhlasili. Anna proto vystřídala několik dalších časopisů, než se jí v roce 1986 podařilo stát se v Londýně šéfredaktorkou britské verze Vogue.

Módní zemětřesení

O dva roky později odletěla do New Yorku, aby se ujala řízení amerického Vogue. V době, kdy časopis přebírala, končila éra třpytivého luxusu i nařasených šatiček a Vogue nebyl v moc dobré formě. Nevěděl, jakou cestou se vydat. Anna Wintourová si však rady věděla: nechala zlikvidovat všechny připravené texty i zásoby fotografií a kompletně obměnila celý tvůrčí tým. Tím sice způsobila vydavatelství škody ve výši dvou milionů dolarů, ale z původně lifestylového časopisu vznikl čistě módní, začal mu stoupat náklad a postupně se vypracoval na prestižní značku převyšující ostatní. Na popud šéfredaktorky začal navíc vycházet magazín pro mladší movité čtenářky Teen Vogue. Globalizace 90. let se výrazně podepsala také na módě, Wintourová tomu čelila například kombinováním luxusních designérských kousků s obyčejnými džínami za pár dolarů. Slavila úspěch – dokázala, že je nejen módní vizionářka, ale i skvělá obchodnice.

V roce 1998 vydal Vogue seznam 100 módních domů určujících trendy módy. Bylo to zemětřesení – žádní klasičtí Francouzi, ale mladé značky s pohledem upřeným k budoucnosti – Ralph Lauren, Calvin Klein, Donna Karan, Tommy Hilfi ger… Do první desítky se vešly značky Versace a Prada, oblíbená trvalka Anny Wintourové.

Zlatíčko Streepová

To, že preferuje právě tuto značku,  je už pár let všeobecně známo. Poté, co Lauren Weisbergerová, bývalá asistentka Anny Wintourové, odešla z Vogue, napsala knihu. Barvitě v ní vylíčila práci a vztahy nejen v průmyslu módy, ale i v redakci fiktivního časopisu o módě. Podle literární předlohy z roku 2003 pak vznikl film Ďábel nosí Pradu (2006) s Meryl Streepovou v hlavní roli. Každému, kdo se zajímá o svět módy, bylo jasné, že vzorem byla právě Anna Wintourová. Módnímu návrháři Jeanu Paulu Gaultierovi se film nelíbil. Podle něj byla Meryl Streepová úplné zlatíčko ve srovnání s povahou a chováním opravdové šéfové… Zda je Anna Wintourová skutečně ďábel, měl ukázat dokument o vzniku zářijového Vogue roku 2007. Šlo o zatím nejrozsáhlejší, nejtěžší a nejúspěšnějším číslo v historii časopisu - mělo 840 stran a prodalo se přes 13 milionů výtisků (120. výročí v roce 2012 oslavil Vogue vydáním čísla o 916 stránkách!). Film natočil režisér R. J. Cutler, jemuž se údajně jako prvnímu podařilo přiblížit k ženě s pověstí ledové královny, které podřízení říkají Cruella De Wintour (podle démonické majitelky módního salonu Cruelly De Vil z filmu 100+1 dalmatinů). Dokument mapuje dění kolem bible fanatiků módy a nabízí překvapivé i zábavné pohledy na šéfovou a její tým.

Čtvrtstoletí u kormidla

Rodina sice Anninu posedlost životem od letní k zimní módní kolekci respektuje, ale moc ji nechápe. Ani jejího bratra (je stejně jako otec vlivný novinář), syna Charlese a dokonce ani dceru Katherine kouzla světových módních návrhářů nijak zvlášť neoslovují. V čem Anně dávají za pravdu, je její jasnozřivost. Minisukni si prý oblékala několik měsíců předtím, než se strhla lavina s tímto dodnes oblíbeným kouskem v šatnících mladých žen.

Anna se snaží být stále ve formě. Důsledně dodržuje životosprávu, chodí spát okolo 22. hodiny, v šest ráno už je na nohou a cvičí nebo hraje tenis. Po snídani ji osobní vizážistka upraví, a pak už se věnuje tomu, co miluje - módě a práci šéfredaktorky. „Vogue je jako Nike nebo Coca-Cola, obrovská globální značka,“ říká o časopisu, kterému velí už přes 25 let a o jehož kvalitu až puntičkářsky pečuje. Také proto si nenechá ujít žádnou luxusní přehlídku, aby jí nic neuniklo. Vždy přichází skvěle oblečená a upravená. V posledních letech ji ale redaktoři opakovaně nachytali ve stejném páru bot. Vyšlo však najevo, že jí je vyrobil na míru španělský návrhář Manolo Blahnik a že podobných párů v tělové barvě pro Annu ušil několik.

Dubnová obálka šokovala

Anna Wintourová rozhoduje o trendech světové módy, kariéře návrhářů, stylistů, redaktorů, modelek i fotografů. Aby toho nebylo málo, loni na jaře jí byl navíc svěřen post umělecké ředitelky celého vydavatelství Condé-Nast. Stala se tak ještě mocnější, protože může ovlivňovat všechny tiskoviny, které mediální gigant vydává.

Nyní ale příznivcům Vogue způsobila šok: jeho dubnové číslo přineslo na titulu Kim Kardashian, celebritku, která patří na stránky bulvárních listů. Podle nich to nemá s módou nic společného. Kanadský módní časopis Flare se pohoršuje: „To je snad konec světa!“ Kdo ví, co tím Anna sledovala. Vždyť ona určuje, co bude módní trend a kdo se v módě prosadí.

Fandí ji královna i prezident

Za manžela má dětského psychiatra Davida Shaffera.

Její mimopracovní vášní jsou tenis a divadlo.

Typické mikádo nosí od 14 let.

Do Vogue by zřejmě nepřijala nikoho, kdo má nadváhu nebo o sebe špatně pečuje.

Díky ní se Karolína Kurková už v 16 letech dostala na titulní stránku Vogue, čímž začala svou hvězdnou kariéru modelky.

V roce 2008 převzala od královny Alžběty II. Řád britského impéria za služby britskému módnímu průmyslu v USA.

Americký prezident Barack Obama o ní v roce 2012 uvažoval jako o velvyslankyni v Londýně, aby se jí odvděčil za výraznou pomoc při získávání peněz na předvolební kampaň.