Naše nejznámější mezzosopranistka se narodila v malé vesničce za Chrudimí a díky své beraní povaze se vypracovala na světovou špičku ve svém oboru. Paradoxně jí k tomu pomohl ne úplně dobrovolný odchod z Národního divadla do Německa.

A právě ve slavné kavárně Slavia u zmiňovaného divadla také probíhal náš rozhovor. „Dnes ve mně nevyvolává absolutně žádné pocity, naprosto mě netankuje,“ říká.

My Češi jsme na Zlatou kapličku hrdí.
Opeře už se tolik nevěnuji, zpívám ji jen na koncertech, a to mám možnost výběru. Nikdo mi nic nemusí diktovat a nemusím poslouchat žádného pana řídícího – jestli mi dá šanci, nebo nedá. Tomu už jsem se naštěstí vyhnula. Znám spoustu kolegyň v mém věku, které chodí kolem divadla, jsou nešťastné, jejich nejlepší léta odvál čas a jsou bezradné. Vždycky jsem věděla, kdy je správný čas odejít. Buď mě to už nebavilo, nebo jsem začala cítit hranice. Když mi bylo osmačtyřicet, oslovil mě intendant Vídeňské opery, ať dělám v Kátě Kabanové Varvaru. Té postavě mělo být osmnáct let! Odmítla jsem.

Jak moc je v operním světě věk důležitý?
V poslední době už důležitý je a já jsem řekla, že tohle dál dělat nemůžu. Zároveň jsem v tu chvíli riskovala, že mě už nikdy nikdo neosloví. Přistihnete ty lidi při tom, jak uvažují a jak vás hodnotí. Když jim potom připomenete pravidla, není to úplně ideální. Teď se mi otvírají nové možnosti – dělám i činoherní projekty!

Jde o kabaretní revue Wanted, že?
Ano, částečně také. O Kurtu Weillovi a Bertoldu Brechtovi se tady moc neví, bohužel ani odborná kritika. Kabaretní revue byla součás- tí opery Kurta Weilla a tuhle směs žánrů jsem lidem chtěla předvést. Bohužel všichni čekali kabaret, při kterém se bude i Lojza z Humpol- ce tlouct smíchy do stehen. Kabaret ale nikdy nebyl takového ražení, to z něj udělala až moderní doba, všechny ty prvoplánové vtípky… vadí mi, že lidé dnes nejsou schopní nic jiného než zábavu vnímat a nechtějí se ani nechat poučit. Když jdou do divadla, nepřečtou si, co to je za kus a jak s ním naložit. Ale já si nemůžu stěžovat, lidé byli po každém představení v Lucerně spokojení. Rychlostí blesku se rozkřiklo, že je to dobré. 

Rozruší vás vůbec ještě negativní kritika?
Samozřejmě, protože na tom pódiu nejsem sama za sebe, je tam se mnou celý tým lidí. A když vám potom představení zkritizuje někdo, kdo o něm nic neví, ale chce se svézt  po mém jménu, dotkne se to nás všech. Ani nevím, jestli si tohle kritici uvědomují. Udivila mě třeba jedna novinářka, která si nechala dát zadarmo lístků dohromady za deset tisíc korun! Je zajímavé, že na tom byla tolikrát, nebo dokonce zvala své známé, když se jí to vlastně nelíbilo.

Je to naší českou povahou?
Oni se vozí po člověku, po jménu. Ale o mně se také ví, že mám koule, nestydím se za to, a lidé si s tím občas nevědí rady. Od září začínám osmatřicátou sezonu na jevišti a nikdo mi nebude říkat, co a jak mám dělat – obzvlášť, když někteří kritici mají diagnózu těžkého alkoholismu. Že si to vůbec dovolí?

Celý rozhovor najdete v časopisu Story č. 17.