Dokážete charakterizovat, co je to lidská radost?
V bezprostředním prožívání je to aktuální pocit, příjemná emoce. Na hlubší úrovni je to určitý stav mysli, schopnost se radovat. Neznamená, že zažívám neustálou blaženost, ale že žiju ve vnitřním světě, který je schopen produkovat pocity radosti opakovaně a déle. Ale nejvíce se mi líbí definice, že radost je umění, které nám umožňuje celoživotně budovat právě takové vnitřní prostředí k častému prožívání radosti. Toto umění zahrnuje také schopnost hlouběji se nad svým životem zamýšlet a přijít na to, co je pro dlouhodobé budování takového stavu důležité, co škodlivé a co naopak nepříliš důležité, i když jsem byl původně přesvědčen o opaku.

Do jaké míry dokáže odborná psychologická pomoc dopomoci k osobní radosti?
Kdybych nebyl přesvědčen, že velmi, věnoval bych se samozřejmě jinému povolání. Samozřejmě ale musíme roli psychologa správně vnímat. Je to člověk, který může mnohé doporučit a něco ukázat. Je to pocestný, kterého se zeptáme na další cestu na křižovatce. Ale to podstatné samozřejmě musíme udělat my. Napadá mě například: Hned na začátku musíme být dostatečně otevření, abychom byli schopni zamýšlet se nad tím, co nám ukáže. A především musíme mít odvahu - pochybovat, zamítat, zkoušet, padat, znovu vstávat. Daleko užitečnější je tak jakýsi vnitřní postoj poutníka, který si uvědomuje význam putování než toho, kdo chce především být v cíli. Pokud takto vnímáme psychologickou pomoc i sami sebe, už to dosvědčuje, že jsme na dobré cestě. Pokud ne, pak je jedním z prvních cílů takové práce podobný postoj nalézt.

Každý z nás se v průběhu našeho života musí naučit pracovat se svým vlastním osobním potenciálem. Je právě jedním z důvodu, že v sobě nedokáží vyvolat stavy radosti, to, že svůj potenciál nevyužívají, nebo se stylizují do něčeho, čím opravdu nejsou?
Přesně tak. Psycholog Martin Seligman definoval pět důležitých faktorů spokojenosti: příjemnost našich prožitků, naše závazky a angažmá ve smysluplných aktivitách, hodnotné vztahy, aktivity vedoucí k prožívání smyslu a dosažení hodnotných výsledků v různých životních oblastech. Pokud se nad těmito faktory zamyslíme, pak většinu z nich dokážeme vždy v daleko větší míře dosáhnout právě prostřednictvím našeho plně rozvinutého potenciálu. Rozvoj našeho potenciálu tedy není cílem sám o sobě, ale prostředkem k radosti, smyslu a spokojenosti. To popisuje psychologie jako proces seberealizace.

Jak této seberealizace můžeme dosáhnout?
Seberealizace je trochu cizí slovo, kterému někdy příliš nerozumíme. Ale když si ho přeložíme, zjistíme, že se jedná o "uskutečnění sebe sama". Podobně jako můžeme, nebo nemusíme uskutečnit večírek pro přátele, můžeme žít život tak, že v něm nikdy nerozvíjíme to, co je nám dáno. Seberealizace tedy neznamená "mít koníčky" nebo "mít co dělat", jak je někdy omezeně chápána. Znamená celoživotně poznávat, co je ve mně silné - jaký jsem, jaké mám talenty, k čemu se hodím. A následně pak hledat, kde můžu tyto své stránky uplatnit. Pokud budu hledat takový styl života, profesi, zájmy, lidi okolo, díky kterým mohu tyto své talenty uplatnit, pak svou osobnost rozvinu. Pak budu spokojený a užitečný. Nejedná se přitom o zamyšlení na jeden víkend. Musí se jednat o celoživotní tázání, volby i zamítání lákavých nabídek, které nejsou v souladu s mou osobností. Snadné to proto není. Ale odměna je stonásobná. Protože právě seberealizující se osobnost zažívá častěji radost i hluboký smysl ze života.

V dnešní rychlé a hektické době nejsme schopni najít chvíli pro sebe. Jak bychom měli k sobě samému přistupovat, abychom tento fakt změnili? Není právě čas, v kterém se věnujeme sami sobě, jeden z aspektů lidské radosti?
Rozhodně ano. Už antičtí filozofové definovali několik klíčových charakteristik, které vedou k dobrému životu a radosti. A jedna z nejdůležitějších byla přiměřenost. Psychologická zkušenost nám opakovaně ukazuje, že pokud nedáváme prostor všem složkám naší duše, pokud nedokážeme plně pracovat i plně odpočívat, pokud jsme pouze v tempu a nedokážeme zvolnit, pokud jsme zaměřeni pouze navenek, ale nikdy dovnitř, pak nám taková nevyrovnanost velmi škodí a hlubší životní radost a spokojenost nemůžeme očekávat. Stejně tak ji například nemůže očekávat ten, kdo se příliš hloubá v sobě a nic nerealizuje ve vnějším světě, tedy kdo zažívá tuto nevyrovnanost naopak.

Před nedávnem Johnnie Walker vydal publikaci Joynomics: Studii radosti a pokroku, kde se hodnotí současný lidský postoj k životní radosti a spokojenosti. Jak tuto studii vnímáte?
Velmi se mi líbí, že autor této studie Matt Killingsworth představuje radost jako něco, na čem můžeme pracovat. Tedy, že není jen pasivním výsledkem náhody nebo vlivů okolí. Je skvělé, že zdůrazňuje, že vztah mezi radostí a penězi a civilizačním pokrokem není zdaleka tak lineární, jak jsme si představovali. Proč? Právě proto, že štěstí a umění radosti je vnitřní, psychologickou schopností. 
Samozřejmě - nasycení, práce, zdravotní péče, vnější bezpečí a pořádek, bydlení, sociální podpora - všechny tyto společenské potřeby jsou pro pocit radosti důležité. Ale pokud základní hranici jejich uspokojení překonáme, což se nám ve 20. století v Evropě bohatě podařilo, pak neplatí, že její dvojnásobné zvýšení nám přinese dvojnásobnou radost. Tři jídla za den nás potěší nesrovnatelně více než žádné jídlo za den. Ale šest jídel za den už naši spokojenost nezdvojnásobí.

Opravdu vychází naše osobní životní radost z našich finančních příjmů? Pokud jsme zvyklí na určitý příjem finančních prostředků, těžko v této situaci snižujeme své osobní nároky. Není to právě jeden z našich předsudků, na který nahlížíme zcela mylně?
Finance jsou prostředek k uspokojení potřeb. Je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Vezměme si jako příklad jídlo. To je důležité - je prostředkem našeho přežití, zdraví, umožňuje nám pěstovat sociální vztahy, přináší nám potěšení. Ale když se stane přílišným vládcem, zúží naši pozornost a štěstí naopak brání: staneme se obézními, nemocnými, neustále se hádáme o své teorie zdravé stravy, zanedbáváme mnohé důležité oblasti a dovednosti, ke kterým patří například schopnost omezit se, nedopřát si, něco si odmítnout. Tyto opačné polarity k umění "dopřát si" a "užít si jídla" nám pak chybí. A protože jsou pro umění radosti důležité, budeme radost postrádat. Všichni víme, jakou spokojenost zažijeme, když po celodenním zimním výletu hladoví a žízniví přijdeme do teplé místnosti s kouřící polévkou. Kolikrát jsme podobně zažili, že omezení nebo frustrace našich potřeb je někdy nejpřímější cestou k radosti z jejich následného jednoduchého, nenáročného uspokojení. Proto ale musíme umět, nejprve si odříci.

Jak se můžeme naučit žít plnohodnotný a radostný život?
Neexistuje jednoduchý návod v pěti bodech. Kdo by ho měl, byl by bohatší než Bill Gates. Je to cesta na celý život. Ale dobré je začít už tím, že si uvědomuji své rozhodnutí být na takové cestě. Že život jako takovou cestu (k plným hodnotám a radosti) vnímám. Že jej chci takto žít a objevovat, co je účinné.
Pomocníků je dostatek. Touha žít šťastný život je stará jako lidstvo samo. Každá kultura objevila dostatek odpovědí a ty formovaly její spirituální tradice. Zde jsou schovány mapy cest k radosti a štěstí. Podobně oblast lidského štěstí dlouhodobě zkoumají psychologové, které vyhledávají klienti právě s pocitem, že jim radost v životě chybí. V těchto dvou zdrojích bych hledal inspiraci. Spoléhal bych na ně určitě více než na nejnovější marketingové bestsellery "úspěchologie". Začít mohu například u zamyšlení nad výše vyjmenovanými faktory, které definoval Seligman.

Nespočítaně za svůj život k sobě promluvíme, bojujeme se svými návyky, zlozvyky, předsudky, dožadujeme se svých osobních změn. Je toto neustálé hledání překážkou v lidské radosti?
Změna je nutnou součástí cesty, která ke spokojenosti vede. Klíčové slovo je ale především "rozlišování" a "přiměřenost". Staneme-li se věčnými bojovníky sami se sebou, nejen že nemáme nad kým zvítězit (kdo by pak byl poražený?), ale protože se neustále zaměřujeme na opravu svých "špatných" částí, živíme v sobě neustálou nespokojenost. Na druhou stranu ničeho se nebojme více než lidí, kteří jsou se sebou maximálně spokojeni a všechno ví nejlépe. Takové narcistní osobnosti dokážou často přitáhnout obdiv především těch věčně nespokojených a bojujících sami v sobě. Stávají se jejich falešným vzorem. Takové vzory rozhodně nepovedou k naší radosti. Spokojenost může být založena pouze na vnitřní svobodě a pokoji, který dosáhneme odvahou prožívat (a akceptovat) všechny části své osobnosti. Neoddělovat se uvnitř na "dobré", které je vhodné na výstavu, a "špatné", které odstraním do autoservisu své duše, dokud se to nějak neopraví. Takový přístup povede k tomu, že se začnu určitých částí svého vnitřního světa bát. Budu se stydět za své nacpané autoservisy a vyhýbat se jim. Můj vnitřní svět se stane omezený- zde se může a zde ne, či se stane nebezpečným- zde je dobře a zde hrozí nepříjemné- emoce, stud, strach, naštvání na sebe, pocity méněcennosti. V takovém světě příliš radosti nenajdeme. Zlatá střední cesta přiměřenosti vede jinudy. Je potřeba neustálé sebezlepšování. Ale to vše můžeme paradoxně dosáhnout jen, pokud přijímáme to, co chceme změnit. Pokud umíme akceptovat své stinné stránky, spíše než že jsme jimi frustrováni. Pokud navštěvujeme autoservisy s porouchanými vozy se stejnou laskavou péčí jako duševní garáže nablýskaných sporťáků.