Vadí mi, když si někdo stěžuje na své vlasy. Ať je rád, že je má!
Když jsem byla ve čtvrté třídě, tak jsme jednou nacvičovali na besídku a najednou pro mě přišla do třídy mamka a řekla mi, že musíme hned jet do nemocnice, že jsem vážně nemocná. Bylo to na konci školního roku. Bylo mi jedenáct let. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co tahle porucha krvetvorby obnáší. Ale když mi to rodiče a lékaři vysvětlili, tak jsem z toho byla špatná. Myslím si, že to stejně jako mě zasáhlo celou rodinui kamarády ze školy a z volejbalu. Přesto mě všichni moc podporovali. V nemocnici po celou dobu se mnou byla mamka nebo taťka. Nejvíc jsem byla smutná z toho, že mi vypadají všechny vlasy. Měla jsem dlouhé, husté, rovné, tmavě blond vlasy. A pak i to, když jsem se dozvěděla, že na transplantační jednotce v Motole budu moct být jen s jedním z rodičů. Tam musí mít pacienti po transplantaci sterilní režim a po celou dobu nesmí na návštěvu nikdo další. 

Kostní dřeň mi daroval kluk z Izraele

Když jsem se to dozvěděla, tak jsem byla krátce ve FN na Lochotíně v Plzni. Transplantace kostní dřeně dětem dělají lékaři jenom ve FN Motol v Praze. Nejdříve jsem byla na hematologii, protože už u mě nemoc probíhala a musela jsem dostat jeden blok chemoterapie. Pak mně našel pan profesor Sedláček dárce a přestěhovala jsem se na transplantační jednotku, kde jsem dostala přípravnou chemoterapii před transplantací. Kostní dřeň mi daroval mladý, jedenadvacetiletý kluk z Izraele, kterému jsem moc vděčná. Když jsem se vrátila z nemocnice domů, tak jsem nesměla chodit do školy, nesměly k nám na návštěvu žádné děti a já nikam, kde bylo víc lidí. Nejvíc mi po celou dobu nemoci pomáhala rodina a mí příbuzní. Tím, že mi každý den volali a psali. A pak samozřejmě i moji kamarádi. 

Více o superhrdinech najdete v novém čísle Story.