Děsnej den! Ráno jsem se probudila, protože mi zazvonil mobil. Jak jsem byla zblblá, zmáčkla jsem na mobilu špatný knoflík a zrušila hovor. Když jsem si umyla oči, zjistila jsem, že jsem zrušila hovor televiznímu producentovi, na jehož zavolání už dlouho čekám.

A jak jsem byla nedočkavá a rozespalá zároveň, tak mi telefon vyklouzl z vlhkých pracek a sjel elegantně doprostřed umyvadla. Byla v něm jen malinká kalužinka, ale stačila, aby přístroj definitivně zdechl. Nepomohla mu ani resuscitace v podobě fénování, ani dýchání z úst do úst…

Chvilku jsem pofňukávala, chvilku jsem vztekle kopala do nábytku. Pak se mě mé dceři zželelo a našla přístroj naší babičky z roku dva. A pak se mi na displeji tohoto starého krámu rozsvítilo úplně neznámé číslo a ozval se hlas s podivným přízvukem. A vyšlo najevo, že mi volá chlapec, který vystudoval muzikologii a ukrainistiku a nabízí mi, abych s ním odjela do kraje mých východních předků. A já, bez mobilu, který toho se mnou už tolik prožil, jsem řekla: „Ano!“

A jeli jsme. Hrózně daleko! I v našem pohodlném fiatu nám cesta jen na ukrajinsko-maďarské hranice trvala asi dvanáct hodin. Na hranicích jsem si zopakovala svůj pocit z minulosti, kdy jsem měla pokaždé při pohledu na celníky špatné svědomí. Vždycky jsem si připadala jako pašerák a srdce mi prudce bušilo v hrůze, že u mne najdou strážci hraničního pořádku něco nelegálního. Na hranicích jsme stáli asi dvě hodiny a pak nás pustili do země, kde neplatí šengenská dohoda. Čekala jsem Karpaty plné vlků, medvědů a tmy. Jeli jsme podél řeky a já byla šokovaná z hustoty osídlení. Všude kolem byly domy obrostlé vínem a často stál při silnici trhovec, který nabízel hrozno, papriky, lilky a brambory. Podotýkám, že byl večer a trhovce jsme vždy zahlédli až na poslední chvíli ve světle našich reflektorů. Působilo to na mě přízračně. Šokovaly mne taky obrovské stavby s hubenými rádoby antickými sloupy a s renesančně zaoblenými okny. Domy vypadaly sice honosně, ale taky, jako by je projektoval nesmírně nevkusný stavitel. Fascinující mi přišlo, když z jednoho paláce vyšla bába, ruce měla vytahané až ke kotníkům a v každé třímala otlučený kýbl. S kýbly obtížně sešplhala po srázu k řece, nabrala vodu až šplíchala z kbelíků přes okraj a zas pak vyšplhala vzhůru ke svému architektonickému skvostu.

V hluboké noci jsme dojeli do rodné vsi mého otce. Na obloze bylo asi milióny hvězd. Připadalo mi, že jsou nějak nízko. Bylo to tím, že my jsme byli vysoko. Ocitli jsme se v horách. Stromy temně šuměly a měsíc se odrážel od zmrzlých polonin, jako bychom byli obklopeni stříbre.…

Hotel, v kterém jsme se ubytovali, byl hnusný. Každý pokoj sice měl vlastní koupelnu, ale nic v ní nefungovalo. Zrezlá sprcha jen skřípěla, kohoutek na umyvadle mi zůstal v ruce a místo lampičky ze zdi nebezpečně vyčuhovaly holé dráty. Postel byla široká s dřevěným okrajem, uprostřed se krčila zmuchlaná matrace a mezery mezi ní a dřevěným obložením vyplňovaly tuny cigaretových nedopalků.

Když ráno vysvitlo slunce, mohli jsme obdivovat přírodu. Byla na rozdíl od všeho, co nás obklopovalo, neskutečně čistá. Syrová ve své neposkvrněné kráse, průzračná, navzdory haldám použitých igeliťáků, které vítr rozvlával do kraje…

Když jsem se nakochala přírody, svou pozornost jsem soustředila na lidi. Potkala jsem i své příbuzné. Obličeje měli ošlehané větrem, muži byli převážně dost hubení a shrbení pod tíhou fyzické práce, ženy měly jasné oči a ruce rozpraskané od dojení. Oči všech byly světlé a jasné a všimla jsem si, že i pohyby mých tet, strýců, bratranců i vzdálených sestřenic, byly mrštné a rychlé jako mají zvířata. Bavili jsme se o našich společných prapředcích, o složitém údělu Zakarpatské země, o víře, o huculech a o jídle. Mí příbuzní se smáli, když slyšeli, že Huculové se u nás říká koním a poučili mne, že Huculové jsou etnikum, které žije v horách, a že k Huculům odjakživa patřili mrštní, menší koníci, kteří jim pomáhali svážet z lesů dříví do údolí…

Pozorovala jsem na Ukrajině děti. Měly stejné růžové oteplovačky jako děti u nás, lišily se tím, že každé z nich si po škole vzalo do ruky proutek a šlo pást za dům hubené kravky.

A najednou mě to trklo! V žádné domácnosti jsem neviděla počítač. Nikdo z těch, které jsme navštívili, nedřepěl u googlu a hystericky nesledoval, co je nového. A holčičky a kluci před barákem běhali kolem dobytka a netřímali svůj mobil, kterým by si mohli s dalším dítětem sdělovat své pastevecké dojmy…

Na Zakarpatí to není lepší proto, že tam ještě nedorazila záplavová vlna elektrotechniky. Přelije se přes ně stejně, jako to udělala u nás. Jen to bude trvat ještě pár let. Zakarpatí mi ale pomohlo uvědomit si, že bez mobilu i internetu se dá žít! Hlavně, když je mi teplo, když mám doma čisto a když mé děti mají co jíst!

Ať žijí karpatští medvědi a český Glanc!