V životě jsem měla třikrát zlomenou nohu a to během tří let. Naposledy, když jsem šlápla stylově do kanálu. Byla u mě na návštěvě kamarádka, chmurně se na mě podívala a řekla: „A víš, co to všechno znamená?!“

„Že jsem nešikovná!“ odpověděla jsem. Kamarádka mlčela.

„Že jsem nemotora stará?“ umocnila jsem svou sebekritiku. Kamarádka zavrtěla hlavou.

„Že mám osteoporózu!“ vydechla jsem.

„Ne!“ prohlásila kamarádka kategoricky. „To znamená, že bys měla změnit způsob života! Ty tvoje zlomené nohy jsou signálem, že je něco špatně!“

Moje kamarádka věří kartářkám, moje kamarádka si nechává věštit z lógru, moje kamarádka, když nemohla otěhotnět, tak navštívila léčitele, zaplatila mu tři tisíce a lehla si nahá na dřevěný kuchyňský stůl a nechala si v pupíku zapálit svíčku. Moje kamarádka čte horlivě v horoskopech a praží si neloupané zrní.

Navzdory všem svým prozaicko-cynickým kritikám, kterými svou kamarádku častuji, jsem se zamyslela. Byla totiž noc, má noha v těsné ortéze pálila a prošívaný pevný molitan nesvázal pouze můj kotník, ale i mou duši. Co dělám špatně? Co bych měla změnit?

Měla bych přestat snažit se seberealizovat v médiích?! Stejně mám pocit, že obrazovky ovládly davy strašlivě talentovaných lidí, kterým nemohu konkurovat ani v tanci, ani ve zpěvu, ani v akrobatických kreacích. Kouzlit taky nedokážu a lukrativní místa porotců jsou kompletně obsazená… Hm! Měla bych přestat psát do časopisů? Stejně převládají fotografie a z časopisů se vlastně stala jakési leporela pro dospělé, kde jen místo jablíček a hruštiček lze vidět ňadra a zadky. Asi bych měla přestat psát knihy. Stejně brzo papír vystřídá internet…

Co jiného bych ještě měla změnit? Děti? Zasluhovaly by změnit?! Možná by bylo fajn mého introvertního syna vyměnit za někoho víc konverzujícího a možná, že by bylo fajn mít trošku méně asertivní dceru, která by byla obletována štědrými sponzory.

Co dům? Měla bych svou mnohabarevnou pracovnu radikálně odbarvit do elegantních cool tónů? Měla bych změnit barvu vlasů? Měla bych změnit šatník?

Měla bych zaměnit svou starodávnou přítelkyni Dášu za někoho lehkomyslnějšího? Anebo že bych Janu vyměnila za přítelkyni s letním sídlem někde ve Středomoří? Co kdybych před Romanou dala přednost kamarádce, která by se mnou byla schopna pít šampaňské mnohem častěji?

Měla bych u plastika změnit svou tvář? A nebo bych měla změnit svou povahu? A náhle mi před očima naskočil film vzpomínek.

Například to, jak jsem jela se svou kamarádkou na ozdravný týden do Řecka a jak byla kamarádka frustrovaná ze svého manžela, který si našel jinou, a každý den brečela a dštila síru, až jsem jí řekla: „Už chápu, že tě nechal!“

Vzpomněla jsem si taky, jak jsem své stařičké matce, která vzpomínala na idylický čas Vánoc, řekla: „Nenamlouvej si nic, na Vánoce to u nás vždycky bylo hrozný, a když tvrdíš, že ne, tak máš alzheimera!“

Vytanula mi vzpomínka na sestřenici Ilonu, která byla děsně smutná, až přestala pracovat a telefonovala mi ve dvě v noci a já jí řekla, že je alkoholička…

Jako blesk mnou projela vzpomínka na synovce, jak dálkově studoval, jak se mne ptal na něco z dějin umění a já jsem ho zpražila, že se měl učit dřív a neobtěžovat mě pár hodin před zkouškou.

S nohou v ortéze jsem si prostě vzpomněla na pár situací, kdy jsem byla hnusná. A když jsem se snažila všemožně vybavit si něco pozitivního, nenapadlo mě nic. Vůbec nic. Očima přísného Boha jsem v sobě ani na moment nezahlédla velkorysou veselou ženu, které se dějí neuvěřitelné kousky, o kterých ráda povídá…

A já v tu chvíli pochopila zcela jasně, že mé zlomeniny znamenají: Každé slovo, kterým někoho zraníš, zaplatíš vlastní bolestí. Takže milé moje dámy, co vám chci dnes říct? Abyste se bez ohledu na svůj věk, stav, kila a dobu, která vyžaduje chladné racionální lasice, změnily v hodné holky!

A kdybyste náhodou někdy do něčeho šláply, tak… jedině s Glancem.