Stále jsme ještě v krizovém období Vánoc. V době, o které si tak nějak bezděčně myslíme, že je ukazatelem, jak na tom právě jsme. Štědrý den nám už asi ukázal, že naše lásky nejsou tak pevné a teď nás čeká Silvestr, který nám ukáže, že náš život zas není taková legrace. Pan Fontana řekl, že oslava Silvestra je společensky rozšířeným sadismem.

Nejběžnější způsob, jak strávit Silvestra je být doma se svými nejbližšími. Je to poslední příležitost v roce, jak poučit své děti, jak potrápit své partnery a jak ztýrat sami sebe…

Pamatuji si na své dětské Silvestry. Slavili jsme je v garsonce spolu ještě s asi padesáti lidmi. Tehdy mi tatínek udělal soukromí za divanem, seděla jsem tam na zemi, čelem ke zdi, v ruce jsem měla metrového plaváčka Olenu, byla jsem tiše jako pěna, a se zavřenýma očima jsem si představovala, že sedím se svým malým dítětem na voru, a že na něm pluji v ledových vlnách oceánu ze Sibiře do Evropy. Množství alkoholu bylo u nás vždycky velkorysé, a tak měl otcův přítel doktor Uhrik taky pocit, že je na voru ve vlnách, a protože měl z vodky mořskou nemoc, tak se nahnul přes palubu a ulevil si. Druhý den ráno tatínka bolela hlava, maminka otci rozčileně vykřikovala, že jí inženýr Beňačko opravdu nesahal na prsa, že jí jen jednou sáhl na nohu a já jsem plaváčka Olenku vyměnila za kbelík a hadr a zazvonila jsem v patře pod námi. Novákovům jsem řekla: „Dobrý den, přeji vám pěkný nový rok a jdu k vám umýt balkon, který vám včera ušpinil doktor Uhrik.“ Pak jsem zazvonila ještě v druhém patře u Vávrových: „Dobrý den, hezký nový rok, jdu k vám umýt balkon…“ a taky v prvním patře a v přízemí, kde doktor Uhrik svou silvestrovskou žaludeční bouří ošklivě poznamenal domovníkův záhonek…

Mimochodem. Jednou doktoru Uhrikovi špatně nebylo. Tehdy ale vzal naše koťátko a v deliriu silvestrovské euforie ho roztočil za ocásek. Pak kocourka pustil a nadšeně řval: „Letí!“ Kočička to přežila, své trauma si kompenzovala tak, že přišla o rozum a zcela bez varování pak každému, kdo k nám přišel, šla s vyceněnýma zubama a vystrčenými drápy rovnou po krku…

Já jsem si své trauma z dětství kompenzovala tak, že jsem si pořídila vlastní děti. K nám nechodil doktor Uhrik, ale chodil k nám můj spolužák Štefan, který se vždycky intelektuálně hádal. Chodila k nám Jana, která většinou kolem půlnoci plakala, chodil k nám manželův přítel Luboš, který si vždycky pozorně prohlédl mou dceru a řekl: „Takový hezký rodiče, a takový vošklivý dítě!“

No a vošklivý dítě, když mu bylo asi sedmnáct, tak se rozhodlo své silvestrovské trauma z Luboše kompenzovat a požádalo mě a mého muže, zda by u nás mohli Silvestra slavit její přátelé. Dovolili jsme to. Přišlo patnáct bytostí. Nedalo se u nich identifikovat pohlaví. Všechny měly vlasy, které připomínaly plevel, pleť zelenobílou jako nemocniční zeď a planoucí oči v temných dírách… Všechny bytosti měly těžké boty jako zedníci ze staveb a všechny měly bubínky, do kterých začaly vybubnovávat rytmus, který nám okamžitě evokoval nepoznanost amazonských indiánských kmenů… Pak jsme absolvovali půlnoc. Dcera ani bytosti si s námi nepřipily, protože: „Na takový oficiality nejsou…“ a pak jsme byli s mužem ukolébáni vědomím, že to nejhorší už máme za sebou, když náš byt prořízl hysterický řev: „Voni žerou maso!“ A naše dcera se tak zhroutila z toho, jak všichni její blízcí vidí, jak jsme hnusní, že nám ze stolu rázně sebrala ovarovou hlavu a s odporem ji hodila do záchodu. Pak děti oddusaly – ten zvuk dunících kroků mi asocioval nacistické komando z válečných filmů… oddusaly devastovat byt jiných rodičů. No a zbytek noci jsme s manželem strávili tak, že jsme byli střídavě až po pás ponořeni v záchodové míse a snažili jsme se odtud vytáhnout náš kanibalistický výtvor. Ovarová hlava se totiž v záchodě vzpříčila a ucpala nám odpad. A protože v horních patrech nad námi se odpad neucpal, a protože lidi jsou jenom lidi, tak můj muž tak kolem druhé ráno, s rukou až po rameno v odpadní rouře řekl: „Jestli platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok… tak je ti jasný, co nás příští rok čeká…

Bylo mi to jasný. A je mi jasné i to, že přesto, že má dcera je už dospělá, rozumná žena, že na tom příští rok nebudu o moc líp.