Tak nějak se nemohu plně smířit s rolí babičky v tom pravém smyslu. Ten pravý smysl je v tom, že babičky zkrátka ztratí svůj erotický význam a plně se začínají věnovat růstu budoucích generací.

Nechci dát vale svému „ženskému kouzlu“, nechci v zástěře houpat ve své široké náruči tucty vnoučátek, toužím jak po obdivných a dychtivých mužských pohledech, tak i po konejšivě teplém tělíčku děťátka, kterému mohu beztrestně líbat jeho nevinné tvářičky… Chci zkrátka všechno! Tak jako chci hubnout a přitom si pochutnávat na dobrotách! Nesplnitelné. Stejně jako, že chci mít peníze a přitom se lenivě válet někde u moře. Zrovna tak nemožné jako zároveň cestovat po celém světě a přitom se doma radovat z celé své početné rodiny. Zhola vyloučené jako koupit si nádherné šaty a přitom mít velikost větší než č. 44.

Tak! Hned, jak jsem si vyjmenovala, co všechno chci a nemůžu to mít, ulevilo se mi. I když bych, samozřejmě, mohla pokračovat. Například, nejde přece skloubit milence a k tomu šťastné manželství… Mnohé z vás namítnou, že to možné je. Nechci se hádat, chci jen připomenout, že pak k tomu manželskému štěstí patří ještě hodně lží, špatné svědomí a spousta energie… Otázka pak je, jestli slova šťastné manželství v tomto případě plně odpovídají svému významu…

Paradoxně se s vámi nechci bavit o nevěře, i když patří k mým nejoblíbenějším koníčkům, dnes bych s vámi chtěla probrat téma: HOLUBCE. To bylo totiž tak: Přišla za mnou dcera a chtěla vědět, co má připravit k oslavě narozenin svého přítele. „Co jste doma vařili, když jste slavili?“ zeptala se konkrétně.

„Vždycky jsme měli holubce!“ vzpomněla jsem si.

„Holubce?! Nezní to nějak děsně?!“ dcera přemýšlela, zda se nemá otřást odporem a tak jsem jí hned zabránila v nechutných představách konkrétními fakty.

„Holubce jsou závitky zelného listu naplněné směsí mletého masa a kořeněné rýže. Jedí se nejen na Ukrajině, ale taky v Bulharsku, Chorvatsku, Srbsku, Rumunsku Řecku, Turecku i Indii, jen se všude jmenují jinak…

Holubce, které jsme dělali my doma, byly nejlepší, když jsme měli k dispozici naloženou hlávku zelí, kterou jsme nejdřív ze všeho lehce povařili. Pak jsme hlávku rozebrali na jednotlivé listy a do nich jsme zabalili směs jemně posekaného (namletého!) uzeného, hovězího a vepřového masa, které jsme nejdřív trochu podusili na pánvi, osolili, opepřili, opaprikovali a lehce zaprášili mletým novým kořením. Takto připravené maso jsme vmíchali do uvařené (osolené) rýže a zabalili do zelí.

Na dno hlubokého hrnce jsme nalili asi dvě deci vody a pak jsme do něj stavěli závitky kolmo dolů, aby stáli rovně jako vojáci, když cvičili na spartakiádě. Pak jsme vařili asi 40 minut, než zelí úplně změklo, chutě se spojily a mohlo se podávat.

Holubce jsme jedli z talířů na polévku, protože jsme je měli přelité vypečenou anglickou slaninou nakrájenou na kostičky a přizdobené kupičkou kysané smetany…“

„To zní báječně!“ byla nadšená dcera a já byla taky nadšená, že jsem jí mimořádně pomohla dobrou – stařeckou - radou.

Dcera vyskotačila z kuchyně. Ve dveřích se na mě otočila, v očích jí zasvítilo. „Moc ti děkuju za inspiraci! Víš, co udělám? Japonský holubce.“

„Japonský?“

„Jasně, budeme mít sushi!“

Hm…Vím, že nemohu být všeznalou matkou a zároveň puberťačkou, která touží vzít si na jaře podkolenky a vyrazit se svou láskou na Petřín…

Vím to! Mrzí mě jen to, že mi s dojemnou pravidelností nevychází jedno ani druhý…

Loučím se proto s vámi s výkřikem :

Chtějte všechno, stejně nebudete mít nic!

P.S.: Jo a…  bez slunce a Glancu už ani ránu!