Potkala jsem jednu kamarádku a ta mi kondolovala a zároveň řekla, že obdivuje, že jsem neztratila chuť do života. Tak jsem se zamyslela, zda jsem náhodou tu chuť neztratila, a protože jsem si nebyla jistá, neboť mě tíha mého smutku dusila a mé vzpomínky mi evokovaly chvíle i bytosti, které se už nevrátí, dala jsem si tu práci a sepsala jsem si všechno, co mi snad může zlepšit náladu.

1) Náladu mi vždycky zlepší, když ráno otevřu oči, nemám záchvat senné rýmy a zjistím, že svítí slunce. Ať je léto, nebo zima, když sluneční paprsky ozáří mou ložnici, mám pocit, že stojí za to vstát, uvařit si kávu a žít tak dlouho, jak mi to osud dovolí.

2) Vždycky pocítím optimistické záblesky dychtivosti, když mě někdo pochválí. Od mámy se toho hned tak nedočkám. Teď, když je jí 94 let, se občas snaží mi polichotit, ale opravdu se jí to nedaří. Třeba včera – trochu neupřímně se na mě usmívala a řekla: „V noci jsem přemýšlela, jak jsi šikovná holka. Jakou z tebe mám radost, protože jsi pracovitá a chytrá…“ V úžasu jsem na mámu koukala. Byla přesvědčená, že už toho pozitivního řekla dost a že je načase dostat se k věci. „A jak jsem tak o tobě přemýšlela, řekla jsem si: ‚Jak ta Halina může být při vší své slávě, co má, tak pitomá, že nechápe, že si nemá už kupovat žádné černé šaty, protože ve všech vypadá stejně blbě!‘ “

3) Pořád mě ještě dokáže nakopnout mužský zájem. I když… tuhle mě jeden atraktivní muž chytil za ruku takovým tím způsobem, který znám z amerických filmů. Hovořil zaníceně a při tom jakoby nenápadně uchopil mou dlaň a tiskl ji nesmírně dlouho. A víte, co jsem udělala? Asi třicet vteřin jsem se ztuhle usmívala a pak jsem mu svou pařátu vytrhla a omluvila se, že musím na záchod. Doma jsem tohle své gesto analyzovala. Nedospěla jsem k žádnému závěru. Nevím zkrátka, jestli jsem ještě pořád nezralou dívkou v rozvinuté pubertě, anebo zda jsem emigrovala na druhý břeh. To znamená, že se ze mě stala prudérní bába s odporem ke všemu eroticky tělesnému. (Bože můj! To zní hrozně! Slibuji, že příště – bude-li nějaké příště – se nechám otlapkávat do bezvědomí a až na kost!)

4) Chuť do života vždycky mám, když jedu na výlet! Baví mě jezdit po okolí naší chalupy, kde od dětství vše podrobně znám, ale stejně jako v dětství je mi krásně, když vidím krávy na pastvě, koně, jak klušou ve výběhu, když zahlédnu na lovu vypasenou kočku, když můžu spočítat ovce, které jdou do kopečka, když se nechám zavézt do sousední vsi k voliéře, kde jsou papoušci Alexandři – samci s červenými zobáky, samice s šedohnědým límcem za krkem a s mláďaty, která vypadají jako nezralé citrony až na to, že ze syté žluti dospívají do brčálově zelené…

5) Miluji cesty do zahraničí. A výraz cesty je přesný, protože nerada používám letadla. Vladimír Remek, bývalý kosmonaut a dnešní velvyslanec v Rusku, mi kdysi v Domě pionýrů v Praze 6 předával cenu za poezii v soutěži o nejlepšího českého spisovatele do patnácti let. Tehdy prohlásil, že člověk do kosmu nepatří. Ta slova se mi vytesala do mozku a brání mi, abych se bezstarostně vznášela.

6) Chuť do života mě popadne vždy, když si představím, že mě nečeká žádná příšerná povinnost, že mám před sebou den, kdy se sejdu s kamarádkou. Půjdeme do kavárny, probereme všechno, co nás tíží a po čem toužíme, a vypijeme spoustu kávy a sníme nějaké větrníky a taky nugátový dort se šlehačkou.

7) Vždycky mi zvedne náladu, když se rozhodnu, že se zruinuji a pojedu do Paříže. Nejvíc se těším na to, jak tam obejdu místa, která dobře znám, a jak si na každém druhém rohu sednu na zahrádku před bistro, dám si sklenku vína a budu sledovat, jaký mají kolemjdoucí Francouzky šarm a jak Francouzům nepadají vlasy.

8) Náladu mi vždycky zvedne, když najdu doma oblečení, které jsem si koupila před mnoha lety a pořád mi ještě je. Snažím se nemyslet na to, že většina mých „hadrů“ je s lycrou a že se dá roztáhnout i na slona.

9) Náladu mi zvedne můj vnuk, když roztáhne své tříleté ručičky, dá si hlavu na stranu a řekne: „Seš moje malá holčička.“

10) Dobrou náladu mám vždy, když dokončím svou práci.

A to se mi stalo právě teď! Můj pravidelný sloupek je na světě. A musím konstatovat, že mě to tak potěšilo, že vám mohu s jistotou slíbit, že se dnes neoběsím. A protože zítra mám jet na výlet s docela hezkým pánem, tak zítra taky ne. A pozítří? Další den budu hlídat Huga a pak… Třeba bude svítit slunce… A třeba nezapadne pěkných pár let…

Ať máte vždycky chuť do života a samozřejmě glanc!

Vaše zodpovědně optimistická