Tátova nejoblíbenější hra byla na CO KDYBY. „Co kdybys byla sama doma a dobýval se na tebe vrah?!“ říkal otec a donutil mne, abych s ním hrála tak, že mne nechal samotnou doma a pak zvonil a já se ptala poslušně za dveřmi: „Kdo je to?“ a otec změněným hlasem říkal. „Tvůj vrah!“ a když jsem mu nechtěla otevřít, tak do dveří kopal a snažil se je vyrazit.

Taky hrál táta hru na CO KDYBY s mým synem, když mu byli tři roky. Nechal ho na Václaváku a ztratil se mu v davu. Můj syn nevěděl, že s ním táta hraje hru na CO KDYBY ses mi ztratil a plakal tak silně, že ho odvedli na policii, odkud zavolali k nám domů, a já si musela jít syna vyzvednout. Tehdy chybělo málo, abych otci řekla: „A co kdybych ti dala jednu do zubů.“

Nicméně hra na, CO KDYBY, mne pronásleduje dodneška. Napadá mě často, co bych asi měla dělat, kdybych se ocitla zahrabaná pod sutinami po velkém zemětřesení, co bych měla říct při novoročním projevu, kdybych se stala první českou prezidentkou a co bych dělala, kdybych se ocitla zcela bez prostředků.

Tyto úvahy mne nutí k činům. Objednala jsem proto stavební firmu, která nám zkontrolovala základy i nosné zdi a vím, že v našem domě je zvláštní zvukový koridor, kterým se nese i tiché zakňučení kočky tak mohutně, že zní jak lodní siréna zaoceánské lodi.

Prezidentský novoroční projev jsem si už několikrát koncipovala, a vzhledem k tomu, že to jde u nás od deseti k pěti, tak má slova, že „konečně se vláda věcí tvých do rukou tvých navrátí, ó lide, navrátí“,  by zněla velmi aktuálně. A jak jsem se připravila, že budu bez prostředků? Už jen tím, že mám dvě děti pevně ukotvené v síti mé současné velkorysosti.

„Co by se stalo, kdybych upadl do bezvědomí a probudil se za patnáct let?“ zeptal se mě jednou cvičně můj otec. Přemýšlela jsem o tom tuhle večer, když právě uplynulo čtrnáct let od jeho odchodu.

A co by se stalo? No… otec by viděl, že zloději a lháři se pořád rvou o svá korýtka a televize vysílají stejné hovadiny jako za jeho života. Stalo by se, že by můj otec viděl svou manželku, které to sice báječně pálí, ale věk jí ubral pár centimetrů i kil.

Co by se stalo, kdyby se táta probudil? Zjistil by, že jogurt nestojí pět korun, ale dvacet pět, že kuřata už nemají vůbec žádnou kuřecí chuť, že se narodil jeho pravnuk, který má vlasy po něm a viděl by, že mi čas a zlé zážitky do očí vehnaly slzy, které ztuhly do nepomíjejícího smutku.

Táta by viděl, že túje před naším domem přerostly vilu, viděl by, že Ukrajinci pořád hledají v Čechách své štěstí, a viděl by, že lidi nedají ani ránu bez mobilu a počítače. A taky by táta viděl, že si stále hraju jeho hru na CO KDYBY. Takže moc dobře vím, co bych udělala, kdybych se zítra ráno probudila jako Simona Krainová… Šla bych do nejbližšího butiku a tam bych si koupila šortky.