Herec a pětinásobný otec si své potomstvo rozdělil tak, že je už skoro třicet let tátou malých dětí. Říká, že je to tak dobře, protože prckové vás nenechají zfotrovatět.

Chodíte na třídní schůzky?

No jasně! Mám dvě školou povinné dcery a nejmladší syn v září nastupuje do první třídy, takže je to pro mě dost blízké téma. Třenice mezi rodiči, dětmi a učiteli vznikají, to je jasné, vždycky to tak bylo. Jen mám pocit, že dnes je větší prostor pro vzájemnou diskusi, což za mých školních let nebylo. Tenkrát se s námi nikdo moc nepáral. Šikana učitelů i dětí, s níž se nyní často setkáváme, nebyla tehdy na pořadu dne. Myslím si, že dnes se zbytečně dělá z malých problémů velký problém, protože jsme otevřenější a háklivější. Někdo primitivnější pak může situaci vnímat tak, že učitelky jsou od toho, aby vychovávaly děti a ustupovaly ve všem rodičům.

Jak je vnímáte vy?

Já to beru tak, že když dám dítě do nějaké školy, kterou si vlastně vyberu, měl bych v ni mít důvěru a spolupracovat s ní. V tomto případě dětem moc demokracie škodí a moc autoritářství taky. Stejně jako v manželství nebo v práci.

Podle čeho jste s manželkou vybírali školu pro své děti?

Chtěli jsme, aby šlo o školu názorově otevřenou a nezkostnatělou, partnerskou. Aby děti dobře a prakticky připravila k dalšímu rozvoji a dala jim prostor se najít. Obě holky mají skvělé učitelky a do školy chodí celkem rády. Nemají klasické známky, ale slovní hodnocení a do školy chodí až na devátou hodinu, což je pro rodiče, kteří často pracují v noci, fakt příjemné. Oceňuji, že i když je to tam trochu jinak nastavené a liberální, na děti nejsou kladené menší nároky než jinde.

Dá se ve slovním hodnocení dobře orientovat?

Ano, celkem snadno. Slovní hodnocení je u každého předmětu dlouhé na stránku a půl, takže se o svém dítěti dozvíte mnohem víc než z jedné číslice. Je jasně řečeno, co je dobré, co ne, na čem by se mělo zapracovat. Děti dostávají za písemky body, podle kterých se dá vydedukovat, jak látku zvládají. Bohužel, takových škol je zatím málo.

Vzpomenete si na nějakou svou příšernou učitelku?

To víte, že jo! Měli jsme šílenou fyzikářku, ze které šla hrůza. Jmenovala se Jíchová. Bylo jí asi padesát, ale vypadala staře a upjatě. Byla dost přísná, až moc. Vždycky, když měla přijít do třídy, neměl jsem dobrý pocit kolem žaludku. Na druhou stranu jsem zažil i učitelky, ze kterých jsme si se spolužáky dělali srandu, protože si nedokázaly sjednat respekt.

Žijete napůl v Praze a na venkově, kde jste teď více doma?

Momentálně asi spíš ve městě. Pět let jsme žili mimo ruch velkoměsta, ale protože děti začaly chodit do školy, školky, na kroužky, bylo nutné přestěhovat se z čistě praktických důvodů. Kdybychom zůstali na venkově, stal by se ze mě profesionální šofér… S přesunem do města problém nemám, ale jsem rád, že když je příležitost, můžu se sebrat a vypadnout do klidu. Když byly děti ještě malé, bylo příjemnější bydlet za Prahou, teď je to opačně.

Nechybí vašim dětem příroda, na kterou byly tak dlouho zvyklé?

Mám dojem, že ji moc nepostrádají. V Praze žijeme na pěkném místě, v klidnějším centru města a mimo město navíc jezdíme dost často. Naše děti mají rády obě prostředí. V Praze mají zase jiné požitky než mimo ni, třeba zmrzlinu, kina…

Máte poslušné děti?

Jak kdy. Kdo může o svých dětech říct, že poslouchají jako hodinky? Sem tam ale potkám rodiny s dětmi, na kterých obdivuji, jak jsou hodné. Když třeba přijdou do restaurace, klidně sedí, nepřevrhnou pití, nevykřikují a dělají to, co po nich máma s tátou chtějí. Až si někdy říkám, jak to ti rodiče dělají, jaké páky na své ratolesti mají. My musíme našim dětem určité věci pořád opakovat. Například mi leze na nervy, když se ráno loudají. Řeknete jim něco jednou, dvakrát, potřetí… Když to nefunguje, postupně zvyšujeme hlas. Teprve až pak pochopí, že mají zrychlit… Důslednost je často fakt složitá.

Jste důsledný?

Popravdě? Moc mi to nejde. Přímé zákazy na děti fungují, ale někdy je těžké vydržet a nenechat se vydírat. Pro moje dcery, které teď půjdou do čtvrté a páté třídy, je největším trestem na světě, když jim odebereme telefony a zamezíme jim v přístupu na počítač. Znám rodiče, kteří všechny ty přístroje prostě zamknou do skříně, a přes to nejede vlak. Taky bych to chtěl zvládnout, protože je vždycky jednodušší povolit, udělat výjimku a mít pokoj. Chtěl bych být v tomhle ohledu ráznější. Jenže sem tam je fajn, když se děti věnují nějaké té digitální činnosti, protože si třeba můžu půl hodiny nebo hodinu dělat svoje věci. Zabavit je na 24 hodin je náročné a vysilující.

Foto: Archiv