Barmská vláda si lidi, kteří se hrnou do její země, hlídá a pouští je jenom na několik (turisticky atraktivních) míst. Pokud jde o mne, zvolila jsem jako svoji bránu do Barmy městečko Mandalay, kam létá z Bangkoku společnost Air Asia.

Za Buddhou bez bot Čekal na mne nejen kulturní šok, dramatické bylo i hledání ubytování, protože vláda dává povolení k ubytovávání cizinců jen prověřeným podnikatelům. Nejzajímavější byla 230 metrů vysoká Mandalayská hora, na kterou vedou stovky schodů, po kterých jsem na vrchol hory vystoupila bosá (musela jsem se dole zout a odevzdat boty, což ode mě požadovali ve všech chrámech). Nahoře na mě čekal s tichou majestátností Buddha, tedy jeho socha. Ještě větší odměnou mi byl nádherný výhled na město i okolní krajinu. Vypravila jsem se také na Mahamoni Pagoda, ve které dřepí obrovská zlatá socha Buddhy. Bohužel k ní mají přístup jen muži. Mohou si koupit zlaté plátky, kterými sochu oblepují a ta se tak stále zvětšuje. Zábavné bylo, že ulička, která k Buddhovi vedla a kterou jsem musela procházet opět bez bot, byla plná prodavačů různých cetek a nechyběla tady ani směnárna…

Po vodě, na kole, bryčkou Z Mandalaye jsem se za 40 dolarů vydala po řece Irravadi do Baganu, malého městečka, kolem něhož je v okruhu čtyřiceti kilometrů čtverečních přes dva tisíce chrámů a stup nejrůznějších velikostí. Bohužel jsem vyrazila brzy ráno a málem jsem na loďce zmrzla, slunce mě začalo hrát až chvíli před polednem.

Do Baganu jsem doplula za soumraku a po nezbytném shánění ubytování jsem se nemohla dočkat dalšího dne, až se vydám do okolí objevovat zázraky údolí chrámů. Ideální je vydat se za pagodami na kole, nebo si najmout domorodce s bryčkou, ve které je zapřažený jeden koník. Já jsem si přivstala, protože nejkrásnější pohled na tisíce chrámů a pagod je za svítání. Byl to fantastický zážitek! Mezi pagodami a stupami, které jsou si  všechny podobné a v každé z nich „sedí“ tentýž Buddha, jsem našla i několik nádherných prastarých chrámů, které mi absolutně učarovaly.

Div světa obklopený bídou Hlavní město Barmy je opravdu ošklivé. Po neudržovaných ulicích jezdí polorozpadlé autobusy (kterými je ale možné se za naprosto směšný peníz přesunout z místa A do místa B), na chodnících z betonových desek, které se drolí a pod nimiž teče močůvka, sedí v prachu barmské ženy a v kotlících na ohni vaří polívku. A kolem nich sviští terénní auta a SUV místních zbohatlíků. Překrásné koloniální stavby jako přežitek starých časů se rozpadají a místo nich se všude roztahují hnusné panelové mnohapatrové domy. Všude mě provázela neskutečná bída… Přes nepříjemné pocity jsem se rozhodla navštívit Schwenagonskou pagodu. Je to jeden z divů světa – obrovská zlatá stupa, obklopená desítkami chrámů. Byla jsem okouzlena, nicméně obrázek zpustlého města mě doprovázel celou cestu domů.

Barma, nebo Myanmar? Barma je tradiční název, který používali britští kolonizátoři, a který zemi zůstal, když získala v roce 1948 nezávislost. Na Myanmar, resp. Republiku myanmarský svaz, zemi přejmenovala vládnoucí junta v roce 1989. Jak zemi nazývat měl v listopadu loňského roku problém i americký prezident Barack Obama, zato Hillary Clintonová to vyřešila šalamounsky a řekla prostě: „Tato země.“

Foto: Archiv autorky