Dneska to vezmu velice zkrátka. Vybrala jsem si vaše rychlé dotazy a nebudu se párat s intelektuálními odpověďmi.

Milá Karolíno, je mi líto, že jste nemocná a ještě hroznější mi připadá, že jste narazila na lékaře, který vám nedal žádnou naději. Já si totiž myslím, že naděje existuje vždycky, a že zázraky se dějí. A moc věřím medicíně, ale vím, že není neomylná a moc si vážím lékařů, ale vím, že jsou mezi nimi občas úplní idioti. A taky vím, že nestačí, aby byl člověk jen chytrý a vzdělaný, ale že musí být empatický a láskyplný… Spisovatel Arnošt Lustig mi jednou řekl, že lidi rozděluje jen na dvě skupiny: na ty, kteří mají soucit a na ty, kteří ho nemají, a od těch pak se hned snaží dostat , co nejdál!

Vydržte! Pište, jak jste na tom a já na vás budu myslet!

Láska ve zralém věku Milá Vlastičko, jestli jsem schopna se ještě zamilovat? Já myslím, že ano! Ještě si představuju vítr ve vlasech (zplihlých, šedých a řídkých), tvář (vrásčitou) vystavenou slunci , nos plný (alergické rýmy) vůně moře, mužskou  paži (scvrklou) okolo mých (statných) ramen a muže (starce), ke kterému vzhlížím očima zakalenýma (zákalem) láskou!

Ještě mám pocit, že mi v žilách (zkornatělých) proudí krev a že  je ve mně míza, která mne energicky žene k novým (snad ne, bože můj už ne,  hroznějším) zítřkům!!!!

Loučím se s vámi radou:

Na hledání se vykašli,

dozrávají ryngle a…

„in“  je žít single!