V noci jsem se probudila a šla na záchod. Naše koupelna je docela veliká, dlaždičky v ní máme bílé a pár jich má odstín do zlata. Žaluzie na oknech jsou žluté. Měsíc byl v úplňku. Zářil jako obrovský tvarohový koláč na makovém pozadí. Koupelna svítila. Byla krásná.

Stála jsem v ní rozespalá, sen mi pomalu dozníval v mozku a já, náhle, díky té kombinaci tmy a světla, spánku a bdělosti, pocítila závan štěstí. Tetelivou radost z toho, že žiju na modré planetě, že dýchám, a že jsem schopna všímat si rozkošných momentů mého bytí.

Pak už jsem nemohla usnout a vybavily se mi další chvíle, kdy se mi chtělo poskočit nadšením z toho, že žiju. Často jsem měla tento pocit, když jsme bydleli v Žitné ulici. Byla to šedá ulice, kde auta jezdila jedno za druhým, a kde se prach valil v chuchvalcích. Přesto byl náš kachličkový dům plný světla, a když jsem šla z prvního patra do druhého, tak do okenní tabulky na chodbě narážely větvičky jasanu, co rostl na dvorku. Prosvícená sytá zeleň jasanových listů, pruhy slunce na dlaždicích a vědomí, že stačí jen pár kroků a já budu v bezpečí domova, mne nutilo, abych zajásala, abych zacupitala jak ovečka, když je před ní svěží tráva, abych poskočila jako hříbě. Jednou mne při těchto radostných projevech přistihla sousedka. Koukala přísně a nechápavě a já se hned zklidnila. Stejně si pak navždy myslela, že jsem blázen, protože, i když jsem ji chtěla důstojně pozdravit, tak mi slova uvízla v krku a já propukla v bláznivý smích.

Má první láska – Honza  mi vyprávěl (a několikrát za sebou), že největší životní štěstí přišlo, když byl v létě na horách a napil se za vedra u studánky a studená voda mu tekla po bradě, na tričko až za pásek kalhot… Tehdy jsem byla dotčená, že Honza se víc než z vody neradoval v momentě, když jsem se položila na gauč a byla jen jeho, dnes, jak plyne čas, už ho chápu.

Taky si často uvědomuju své štěstí, když doma oslavujeme narozeniny. Sedíme všichni kolem kulatého stolu a já se rozhlížím a pyšně si v duchu opakuju: „Tak to je má rodina! Tohle je moje krev! To jsou moji lidi!“ Tenhle princip štěstí je ale jiný. Je takový těžkopádný, racionální, pochopitelný. Štěstíčko na oknech a v koupelně má iracionální základ. Tohle štěstí je lehké jako dech nemluvněte, je nepostižitelné a vymyká se jakékoliv logice. Tohle štěstí často ani nesouvisí s láskou, je to jen pocit prosté lidské  existence v neuchopitelném vesmíru.

A proč vám popisuju právě tyhle prchavé okamžiky? Protože bych moc ráda, abychom si je zapamatovali. A nejen to, abyste mi je popsali. Abyste se zastavili a řekli si: „Tak tohle je ten záchvěv, který bychom si měli v sobě udržovat co nejdýl a zažít ho co nejčastěji!“

Jsem sobecká, toužím po vašem štěstí taky proto, že když zjistím, že jste ho prožili na lesní mýtině, hned vyrazím do lesa. Když mi napíšete, že jste si přitom máchali nohy v potůčku, hned vyrazím k řece – když se mi svěříte, že celým vaším tělem projela vlna radosti v momentě, kdy jste pokládali hlavu na čerstvě povlečený polštář, tak hned hodím své povlečení do špinavého prádla…

Milé mé čtenářky, napište mi o svých šťastných záchvatech a všichni se pak můžeme těšit na obsáhlý článek s návodem na štěstí.

Jsem moc zvědavá, dychtivá a přesvědčená, že jaro je ideální doba k tomu, abychom začaly na svém štěstí pracovat!

Protože, znáte to: co si sama nezařídíš, to mít nebudeš!

A to se týká práce, krásy i lásky všeho druhu!