více >>

Nedávno mi jeden známý vyprávěl, jak se jeho známý zbláznil. Začalo to plíživě. Počítačový expert měl najednou představu, že je všemi pronásledován a že všichni chtějí, aby jim prozradil nějaké zásadní služební tajemství. Ten člověk pracoval ve firmě, která byla známá, prosperovala, měla styky se světem a široké odbytiště, ale nějaké výrazné služební tajemství neměla. Naléhání experta si proto nikdo výrazně nevšímal a on se trápil. Jeho nemoc rostla. Vyrostla až do takových rozměrů, že onen počítačový expert se napojil na světovou počítačovou síť a teď pozor! Do celého světa pomocí počítačů oznámil, co kdy kde strašného spáchal, co má za hříchy na svědomí, co pokazil, proč intrikoval a jaký je vůbec hrozný člověk.

Doslova vykřičel své chyby na celou kulatou zemi. Hm. Internovali ho do Bohnic.

Obávám se, že asi padesát procent mých čtenářů a známých si ale o mně myslí prakticky totéž. To máte totiž tak. Napsala jsem dvě útlé knížečky. V obou jsem psala v „Ich“ formě (Ich znamená německy Já, ale říkat „Já“ forma zní asi opravdu strašně). Tuto formu mám nejraději. Navíc mi dovoluje ztotožnit se s postavou. A já se s ní potřebuji ztotožnit. Potřebuji totiž, aby můj hrdina (většinou je to hrdina) „žil“. A chci mu vdechnout své pocity, vzpomínky, myšlenky. (Proboha! Aby to neznělo nějak zpupně. Nechci se vychloubat tím, že bych měla nějaké úžasné pocity, vzpomínky a už vůbec ne myšlenky…) Píši touto formou zejména proto, že mi připadá nejsnadnější. Baví mne a dokonce jí i při čtení sama dávám přednost. (Píše tak např. můj oblíbený Kingsley Amis, Betty MacDonaldová, Gerald Durrel atd.) Rozhořčuje mne ale, když si všichni myslí, že čtou jakýsi můj přesný deníček, hledají skutečná jména, jsou přesvědčeni, že vytrubuji skutečná fakta o svých nohách, mocném zadku a velkých prsou. Tohle mě nejvíc dráždí u kritiků: píší článek, že člověk mále musí použít slovník cizích slov, když chce přetlumočit obsah, ale zdůrazňují objevně, že píši určitě o sobě, když jsem sama stejně buclatá jako moje hrdinka. Tak tedy! Mé hrdinky byly buclaté. S tím už je ale konec! Začínám éru podvyživených a krátkozrakých. Z vysvětlování, co je pravda a co není, mne totiž přešla chuť k jídlu a při čtení kritik a debilních článků v debilních konkurenčních časopisech, jsem prakticky oslepla. A proč tenhle zmatený sloupek vznikl? Protože vám chci všem jasně říci: Nevěřte všemu, co píši. (Já hrozně lžu!)

P. S.: Teď mi došlo, že z toho článku opět budou čerpat bulvární slídilové, kteří jsou příliš líní, aby zvedli zadek a šli si něco o své kořisti zjistit. Takže se opravuji: Nelžu! Jsem pracovitá, krásná, žádoucí a chci mír.

Foto: Lenka Hatašová