Dnes pro vás ve své kuchyni uvaří ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba se svým papouškem Ronym. A bude to opravdová, v česku nevídaná, specialita: Mangová polévka! 

Jste vášnivá kuchařka? Ve vaření se moc nevyžívám, protože když přijde člověk z práce večer v osm nebo v devět, je rád, že je doma. Ale jinak docela ráda vařím, zvlášť, když cestuju a něco dobrého ochutnám – to pak zkouším připravit doma. Nikdy to není stejné, ingredience nejsou ,vzduch je jiný, voda je jiná. Ale snažím se sbírat recepty z cest.
Někteří kuchaři neradi prozrazují své speciality, vždy jste obstála s prosbou o recept? Většinou ano. A kdyby náhodou ne, máme tam místní kolegy a ti to vždycky prozradí.
Kuchyni, jak koukám, vévodí papoušek, jak se jmenuje? Myslela jsem si, že bude mluvit, tak jsem mu vymyslela jméno, ve kterém je písmeno "R", takže Rony. Říká ale jenom "Roníčku". Zato před každou návštěvou, zvlášť dámskou, tancuje. Tatínek ho nazývá příšerkou, vytrhal si totiž peří na bříšku, je v depresi a potřeboval by ženskou společnost.
Jak je starý? Jestli mi v obchodě nic nezatajili, tak by mu mělo být deset let. Tihle papoušci se dožívají sedmdesáti let, takže mě Rony přežije, budu ho pak muset někomu věnovat. Nedávno jsem četla, že umřel papoušek Winstona Churchilla, tak ten musel být ještě starší. Dostala jsem ho jako dárek, bylo mi ho líto, myslela jsem na to, jak je v obchodě v noci sám a o Vánocích je tam sám, až jsem ho nakonec dostala od partnera. Směju se, že to od něj byla pomsta. Je to totiž taková permanentní mateřská dovolená, s úsvitem papoušek vstává a dožaduje se svých potřeb hlasitým křikem. Jestli některé mé kamarádky řeší, zda mít či nemít dítě, nabízím jim k zapůjčení papouška, ať si to na pár dnů vyzkouší.
Vraťme se ale k jídlu, co vás v Africe zaujalo? Afrika není žádný gurmánský ráj, za lahůdkami se jezdí asi někam jinam, ale i tak se tam mísí rozličné druhy chutí. Už proto, že jsou k mání různé kombinace, různé plodiny a člověk tam může ochutnat všechno možné. Asi kromě toho, co si lidé u nás představí, a to jsou housenky nebo červi a podobné hrozné věci. Tak to ne, to je spíš výjimka. Můj další oblíbený recept je ze západní Afriky, pálivé hovězí maso s arašídovou omáčkou a je to moc dobré díky nečekané kombinace vařené salátové okurky a brambor, které se pak jedí s rýží. Nenapadlo by mne vařit okurku a kombinovat brambory s rýží. Jedla jsem to v Sierra Leone a moc jsem si pochutnala. Hovězí maso se uvaří do měkka, povaří se s protlakem, rajčaty, okurkou, bramborami, paprikami a nechá se to hodně vyvařit, až je to opečené a na závěr se přidá arašídová pasta. S rýží je to moc dobré. Pálivé papričky vaří s tím, ale nekrájí se, vaří se celé a kdo má odvahu, sní je.
Jak to vypadá s jídlem v Africe, co je jejich specialitou? Samozřejmě je tam podvýživa. Osmdesát procent obyvatel jí nějakou kaši, třeba směr na jih a východ jsou to kaše z kukuřičné mouky a k tomu zelenina, kasava nebo plantain, na západě se jí hlavně rýže. Vegetariánství v Africe není žádný módní směr, je to spíš nutnost. Když jsem občas jezdila s novináři, tak aby navázali vztah s dětmi a povídali si s nimi, tak pokládali jednu z nejčastějších otázek: Jaké jídlo máš nejradši? Děti na ně vždycky koukaly, protože celý život jedí jedno jídlo, to je takové složitější. Naposledy, když jsem byla v květnu v Malawi, zažila jsem dojemnou situaci. V jedné vesnici jsme jedli, měli jsme s sebou jídlo na celý den, tak jsme se s nimi podělili. Dvanáctileté dítě si vzalo vajíčko a jedlo ho i se skořápkou, nikdy v životě ho totiž nevidělo. Není to všude takové, ale žádné velké laskominy tam nemají.
Mohla byste tam žít? Jestli na celý život, to nevím, ale na pár let určitě. Na Africe je ale rozhodně zajímavé, že pro nás je to jednolitý kontinent, ale přesto je každá země jiná. Krajina je jiná, lidé jsou jiní, mentalita je jiná, a to mě na tomto kontinentu fascinuje. A vždycky mě tady také něco překvapí, ačkoli jsem toho procestovala už hodně. Třeba jsem na letišti ve Rwandě nesla igelitovou tašku, která mi zůstala jako jediné zavazadlo, protože mi nedorazil kufr, a zastavil mě voják s tím, že mi musí zabavit igelitku a vyměnit mi ji za papírovou. A vysvětlil mi, že mají nový zákon a chrání přírodu, takže se v celé Rwandě mohou používat jen papírové tašky. To je něco, co bych zrovna v téhle zemi nečekala, u nás se o tom mluví už dost let a nic se neudálo. Pokud si chcete přečíst další zajímavosti o černém kontinentu, kupte si nové číslo časopisu Glanc s Lejlou Abbasovou na obálce, které je celé věnované Africe.
Foto: Archiv