Ale ano, jistě, řeknu vám konečně pravdu o mém muži, ale musíte respektovat několik mých podmínek.

První je, že si odmyslíte moje jméno. Žádná televizní Halina-Malina s opravdovými radami do života. Musíte (nebo nemusíte, ale budete to pak mít fakt těžký!) se smířit s mým opravdovým, faktickým, nepopulárním jménem. Se jménem mojí duše. A moje pravé jméno zní Olesa (nezaměňte s kolesy, prosím) Hakunděková. Tak to je hlavní věc. Druhá, už míň zásadní, je, že musíte (anebo nemusíte, ale fakt to budete mít blbý) zapomenout na všechny bulvární plky, které se kdy o Malině-Halině Obrovské (jak mi novináři vtipně a taktně přezdívají) šířily.

A teď už mi nezbývá vůbec nic jiného než napsat, jak to doopravdy bylo. Jak se stalo, že Olesa Hakunděková milovala Daníka.

………….......

„Která je nevěsta?“ ptala se jedna malá holčička, která byla družičkou na svatbě, co šla po nás.

„No přece ta černá!“ odpověděla jí s přehledem její kamarádka. Věděla správně, že černá barva je vždycky dobrá a pro holky s velkým zadkem úplně nejlepší!

Sváteční oběd jsme měli v hospodě u nádraží asi dvacet kilometrů za Prahou a pak jsme šli asi kilometr lesem do kopce, abychom se dostali k chatě Daníkova kamaráda, kde jsme měli teprve začít slavit jaksepatří.

Pamatuji si přesně tu cestu. Byly asi čtyři hodiny. Zářijové slunce pomalu ustupovalo, vzduch se ochlazoval v nepravidelných proudech, které klidnily mou zamilovanou hlavu.

Začala jsem se bát. Daník šel přede mnou svou typickou chůzí. Vypadal trochu jako Petr Čepek v Petrolejových lampách. Měl vzpřímená záda a dlouhý hubený krk s hlavou vysoce posazenou, jako mají dřevěné loutky.

„Vždyť on má krátká lýtka a předloktí,” všimla jsem si najednou, podobně jako si Daník až měsíc po našem prvním setkání všiml, že mám mohutný zadek. Daník s krátkými lýtky a s krátkýma rukama mi připadal trochu legrační. A cizí! Hlavně cizí. Úplně cizí kluk, kterého jsem si z hecu vybrala za manžela. Daník šel do kopce rychle a já se zpožďovala. To bylo ostatně normální. Nesla jsem na sobě daleko víc masa a tuku než Daník, ale opožďovala jsem se i proto, že jsem se najednou chtěla vyhnout důvěrným dotykům s tím úplně neznámým chlapem…

Neznámý chlap-Daník asi taky upadl lehce do deprese. Děsil se Darji a jejích sester s rambo-partnery, Daník se bál i Danky. Při- šla na obřad, a když bylo po všem, tak se vrhla Daníkovi kolem krku a hořce se rozvzlykala. Stála jsem vedle ní a nablble jsem se usmívala a nenapadlo mě nic lepšího než jí darovat svou svatební kytici. Hodila ji vztekle na zem. Chápala jsem ji. Má zelenooká kamarádka Mirka, která nám šla za svědka, zase kytku zvedla a nosila mi ji trpělivě celý můj svatební den, noc i další den. Daník chtěl své obavy zaplašit alkoholem. Pil jako duha. A abych se i já zbavila své odcizenosti, pila jsem taky. A asi po pěti pivech jsme šli s Daníkem ven a měli jsme svůj první manželský sex. Schovali jsme se do nějakého pichlavého smrkového keře, klekli jsme si jako zvířátka a všechno trvalo neobyčejně krátce. Dost dlouho na to, abychom si přestali být cizí. Jaképak strachy z budoucnosti, když se tak milujeme!

Svatební noc jsme strávili v seníku. „Já tě budu hřát!“ řekl Daník, serval ze mě mou manšestrovou pláštěnku (černou!) a okamžitě tvrdě usnul.

……………….

Říkala jsem Daníkovi, že je hodný muž, že na něm miluju jeho něžné (trochu krát- ké) paže, jeho rovná záda, klučičí účes i rty jakoby pořád připravené k polibku. A taky jsem Daníkovi říkala, že je chytrý, a nejen to, že má i smysl pro humor!

Teď jak píšu tuhle svou zpověď, uvědomuju si, že něco nesedí. Něco není v po- řádku. Daníka popisuji jako křehounkého hocha bez špetky sebevědomí.

Daník si na jednu stranu opravdu nevěřil. Jako by věděl, že je na něm něco strašlivě divného. Daník si uvědomoval, že je nevzdělaný (a byl nevzdělaný), ale na druhou stranu v něm byla podivná pýcha a přesvědčení o vlastní jedinečnosti. Ta pýcha se vždycky po pěti pivech proklubala jeho plachou slupkou a arogantně vyplivla pár zlomyslných poznámek…

Daník mě ubezpečoval, že jsem chytrá a něžná, ale když se někdy opil, tak mi vyčítal, že jsem moc chytrá a moc něžná!

……………....

S Patricií jsme si myslely, že je Daneček někde s kamarády.

Volaly jsme mu na mobil. Nebral ho. A pak šla Patricie na záchod a zaslechla Danečkovo zakašlání. Byl doma a spal. Abychom zas mohli všichni ráno vyrazit do Motola na dvacáté deváté ozařování z plánovaných třiceti.

„Táta umřel,“ řekla Patricie.

Seděla jsem u Daníkovy postele, Daneček mě objal. Měl nateklé rty a vypadal úplně stejně, jako když mu bylo pět. Vypadal úplně stejně jako Daník, když mu bylo pět a byl v loutkovém divadle… A pak jsme u Daníka seděli všichni tři a já snad nikdy bytostněji necítila, že jsme jedna rodina. Že Daníkovy a moje geny se smísily, aby z nich vyrostly tyhle milé, laskavé, chytré děti. Že Daníkův příběh, který je plný tajuplných symbolů, je úplně prostým příběhem muže, který uměl lásku dávat, lásku bral a který o lásku mou ani svých potomků už nikdy nepřijde.

Daník nechtěl pohřeb. Oblékli jsme ho do červeného trička a černých džín. A aby mu bylo pohodlně, až se bude promenádovat rájem, obuli jsme mu crocsy. Měl je totiž rád.