Když moje máma zvala domů své kolegyně učitelky, pily víno a oslovovaly se navzájem „holky“, říkala jsem si v duchu: „Bože, to je trapas, je jim skoro padesát a myslí si, že jsou děvčátka!“

Dneska je mi dokonce o něco víc, než tehdy bylo mé mámě, a s kamarádkami si neříkáme jinak než „děvenky, děvčátka, holky“. A nejenže se takhle oslovujeme, ale navzdory našim uběhlým věkům i hnusným zkušenostem pořád vedeme holčičí řeči. Včera jsme byly v kavárně a mluvily jsme o sexu. Naše hovory se od těch, které jsme měly před lety, přece jen liší.

Necítíme potřebu sdělovat si: „Hele, a víš, co v posteli udělal, a víš, co mi řekl, a víš, co po mně chtěl…?“ To ne. To už nepotřebujeme vědět. Víme, že hranice lidské sexuality jsou neomezené a že je docela dobře možné udělat, říct i chtít cokoli. A že je někdy i fajn, že existuje něco, co jsme ještě nezažily.

Tak o čem jsme my, zralé holky, včera mluvily? Nemluvily jsme o milování v pravém slova smyslu. My jsme si vyprávěly o zamilování se tak mocném, že dojde k milování. Hana je padesátiletá, rozvedená a žije tři roky sama. „Myslela jsem si, že někoho najdu daleko dřív,“ prozradila nám. „Ale nikoho jsem nepotkala. Jedině snad Vendu.“

„Jak to myslíš – Vendu?!“ rozčílila se Irena. „S Vendou jsi přece už chodila! Pokud si pamatuju, tak to byl nejhorší sexuální zážitek tvého života! Přivázal tě k posteli, skřípl tě na prsou kolíčkama na prádlo a pak si tě fotil…“„Ale ty fotky měl jen ve svém soukromém archivu,“ řekla Hana. „Kde jinde by je mohl mít?!“ rozčílila se Mirka. „Vždyť fotil jako prase! I když… Prase by tě nafotilo určitě líp!“

„Venda se trochu změnil,“ řekla Hana. „Jo! Viděla jsem ho. Je úplně plešatej!“ řekla Irena a dodala: „A vypadá jako bezdomovec!“ „Vypadá jako bezdomovec, protože je rozvedenej a nemá kde bydlet. A slíbil mi, že kdybych ho nechala u sebe, že se mi bude starat nejen o byt, ale i o chalupu…,“ reagovala Hana. „Byl to přece lhářů král! Neschopnej, ukecanej debil!“ řekla Mirka. „Ale líbím se mu!“ řekla Hana.

Mlčely jsme. Pak Irena řekla: „Nechala bys ho, aby na tebe sáhl?“ „Jsem tři roky bez sexu…,“ řekla Hana. „A tak si myslím, že…“ Irena sklopila oči. Mirka vzdychla. „A tak si myslím, že to bez sexu ještě vydržím!“ řekla Hana. Ulevilo se nám. Irena pak prozradila, že se sešla s Pavlem.

Irena je vdova. Její muž byl horolezec, zabil se v Jižní Americe a Irena ani moc nedokázala truchlit, protože se vzájemně odcizili už asi před deseti lety. To Pavel byl Irenina první láska. Stál o ni vždy míň než ona o něj. I když se vdala, tak s ní spal, než si to Irena zakázala. Když Pavel Ireně kondoloval, hned chtěl navázat na minulost. Sáhl jí na nohu a natvrdo se zeptal, jestli spolu zase začnou spát. „A co jsi řekla?“ vydechly jsme.

„Že na mě musí pomalu. Že se zas tak dlouho neznáme!“ Vyprskly jsme. Irena s Pavlem se znají přes třicet let. „Miluje mě můj asistent,“ pochlubila se Mirka, která se rozvedla už hrozně dávno. „A?!“ zeptaly jsme se jí. „Taky bych ho chtěla milovat, ale neví, kdo je Hemingway, neslyšel nikdy o Hrabětovi, nezná Gellnera… Nevím, co si s ním mám povídat…“ „Copak ty sis někdy s manželem vyprávěla o Hemingwayovi?!“

„Ne,“ zasmála se Mirka. „Tak dobře, o básníky nejde. Ale copak můžu tomu kolouchovi ukázat svoje celulitidou prožraný tělo? Vždyť by zařval hrůzou!“ Pak přinesl číšník jídelní lístek. Chvíli jsme do něj koukaly a až Mirka vzdychla: „Kdyby se mě teď někdo zeptal: ‚Sex, nebo svíčková?‘, řekla bych svíčková!“ „A já bych řekla – řízek s kaší!“ olízla se Hana.

„Kdybych se měla rozhodnout mezi sexem a čokoládovým krémem, zařvala bych: ‚Naval krém, vole!“ Zavřela jsem desky s lahůdkami. „Kdyby mně někdo řekl: ‚Sex, nebo nic?‘, řekla bych NIC!“ Holky na mě koukaly a pak unisono zařvaly: „S tím musíme něco udělat!“ A tak jsem jim dovolila, aby mi do roka a do dne našly někoho, kdo se bude líbit mně a komu se budu líbit já! A jestli se jim to nepovede, tak… Tak to budu mít blbý!

Papa!

Vaše očekávající

Ať žije erotika a glanc!