Byl pátek večer, za sebou jsem měla milou návštěvu u naší bývalé československé hlasatelky Kamily Moučkové. Nestačila jsem ani nastartovat, když mne vyrušila rána. Ohlédnu se a vidím muže v černé bundě, jak vytahuje právě rozbitým okýnkem u vedle zaparkovaného auta černou sportovní tašku. Zloděj!

Chtělo se mi na něj zařvat něco hodně vulgárního a zastrašit ho, ale pak jsem si uvědomila, že v ulici kromě mne a pachatele (hned jsem pro něj našla ten správný výraz) nikdo jiný není. Chlápek v klidu odchází s lupem a já začínám fotit. (Až teď se divím, jak neohroženě jsem otevřela dveře auta a mačkala tlačítko mobilu na ikonce fotoaparátu.) Cvak, cvak, cvak. Trochu se bojím, aby si mne nevšiml… Raději s tím přestanu, stejně mu už vidím jen záda.

Volám 158. Ženský hlas na druhém konci aparátu mne překvapuje – čekala jsem, že si jen znuděně zapíše mé oznámení trestného činu, ale po udání adresy v centru Prahy, mi oznamuje, že na místě je za dvě minuty hlídka. V průběhu hovoru „pronásleduju“ pachatele sama a dbám pokynů, abych byla hlavně opatrná. Nebylo třeba, zloděj mi brzy mizí z dohledu. Za okamžik u mě ale přibrzďuje auto a z něj vyskakují tři muži v civilu (kriminální policie, jak jsem se dozvěděla). Ukazuju jim, kudy zmizel, a zírám, že vedle civilů zastavují i policejní hlídky, které byly poblíž a stahovaly se k místu, které vysílačkou ohlásila jejich kolegyně z ústředny. Překvapená (mile) takovou akcí kvůli jednomu rozbitému sklu a ukradené tašce, ve které je bůhvíco, se ubírám zpátky ke svému autu. „Akce“ pro mne končí. To se ale hodně pletu.

Policejní auta se vrací zrovna ve chvíli, kdy chci konečně odjet. Muži zákona evidentně neuspěli a chtějí vidět fotky v mobilu. Pak jeden z nich (byl to jejich šéf, nadporučík Pavel Just, jak jsem zjistila až později) možná nechtěně zavelí: Pojeďte s náma, co vám to udělá? Poslechla jsem povel a usedla do auta. Moje vtipkování ve stylu: Legitimujte se, já vlastně nevím, ke komu jsem si sedla… nebo: Dostanu taky neprůstřelnou vestu, jestli se tady bude střílet?, byly nejen dílem mojí bláznivé povahy, ale v tuhle chvíli i neobvyklého vzrušení. A to se zvýšilo, když jsem se ohlédla a přímo za sebou uviděla muže v poutech. Aha, už jednoho mají, tak to je teda vzrůšo!

Řidič šlápl do pedálů, míříme k pražským nádražím, kam se prý zloději s lupem uchylují, aby ho hned prodali. Na „Masaryčce“ vystupuje šéf a my už bez něj pokračujeme na „Hlavák“. Jedeme po chodníku k hlavnímu vchodu, když zpoza rohu najednou vychází mně povědomý muž. „To je on“, špitnu, jako kdyby mne snad mohl slyšet. „Jste si jistá?“, rozhodí mne policista. Uvědomím si, že bych mohla snadno dostat do průšvihu nevinného člověka. Tenhle chlap mi ale zůstane v paměti ještě dlouho, přesto odpovídám, že asi rozhodne obsah tašky, kterou taky poznávám a kterou má pořád na rameni. Posádka vozu vyskočí z auta a nechává mne v něm jenom s chlápkem v poutech (to je mimochodem horší pocit než chytat zloděje). Ve zpětném zrcátku vidím, jak ho obestupují, berou mu tašku a kontrolují její obsah. „Přiznal se,“ oznamuje mi nadpraporčík Jan Procházka (už jsme se stihli seznámit, novinářka se ve mně v tu chvíli nezapřela, takže mi dovolil fotit a vyptávat se).

V tu chvíli měl za sebou celodenní šichtu, nastoupil v půl osmé ráno. Na otázku, kolik hříšníků dnes s kolegy pochytal, odpovídá, že není jen v ulicích, ale dělá taky papíry. Musel tedy mimo jiné zpracovat dopadení osmi osob z minulého dne. Pátky a soboty jsou prý hlavně o výtržnostech opilců, i když „ten“ za mnou (nadpraporčík Procházka mu říkal podezřelý) řídil bez dokladů. „Vezli jsme ho k nám k vyšetření a slyšeli jsme hlášení o vloupání. Spolu s námi se na uvedenou adresu stahovaly čtyři hlídky, které byly poblíž. Kolegové v civilu běhali pěšky a prohlíželi známá místa. Hodně nám pomohla fotka,“ líčí začátek akce. A jaký byl její konec? Skončila jsem na policejní základně i s majitelem vykradeného auta, který mezitím zjistil, co se stalo, k sepsání protokolu. Nadporučík Just na mě ještě poslal televizní zpravodajství, takže jsem mu s nadsázkou pěkně poděkovala a oznámila, že si příště rozmyslím, jestli ta tři čísla na mobilu znovu vymačkám. Vím, že ano. Lidská lhostejnost je vlastnost, která mě štve. Teda kromě toho, když někdo sahá na cizí majetek. To bych nasadila život.

Foto: Archiv