Poprvé na sebe výrazněji upozornila rolí Čárkované ve filmu Jana Svěráka Vratné láhve. Máme ji zařazenou spíš jako filmovou herečku, ale Jana má i divadelní zkušenosti, především z brněnského HaDivadla. Je krátce členkou Divadla Na Zábradlí, kde hraje ve hře Požitkáři a právě začíná zkoušet Doktora Živaga. Mimo jiné jsme se jí ptali, kde utrácí a jak prožívá zamilovanost…

Kde nakupujete?

Možná mi nebudete věřit, ale nakupuji v řetězcích - v Zaře, v HM… Když něco potřebuju, jako každá žena vyrazím do obchodního centra. Někdy najdu hezký kousek i přes internet, ale raději si to, co se mi líbí, vyzkouším. A občas si dovolím nějaký výstřelek z obchodu La Gallery Novesta.

Patříte k osobnostem, kterým návrháři nabízejí svoje modely k zapůjčení?

Na velkých akcích je mým partnerem značka Prada, která mě oslovila. Spolupracuji také s Jakubem Polankou nebo s Pavlem Brejchou, pokukuji po Kateřině Geislerové. Tihle tři návrháři jsou pro mě nejzajímavějšími osobnostmi českého módního designu. Ale jinak je vše, co na mně vidíte, z mé skříně.

Jaké to je předvádět se v krásném modelu, který pak musíte vrátit?

To, že mě oslovila právě Prada, je pro mě obrovská čest. Někdy mám od nich opravdu výjimečné modely, v kterých se cítím opravdu mimořádně. A je mi úplně jedno, co o tom někdo napíše nebo nenapíše.

Asi se dočtete leccos…

Vznikla například kauza, kdy jsem si na nominační večer Českého lva oblékla model doplněný nádhernými botami, které suplovaly šperk, byly na obrovských platformách á la gejša a navíc do nich patřily kožené ponožky. Lidé tady to absolutně nevydýchali. Jindy jsem si oblékla šaty pod kolena a zas mě módní policie rozmázla, protože jsem měla mít dlouhou róbu… Ty šaty přitom byly malířským dílem, něco jako obraz v galerii… Přesto pro mě byly oba looky nádherným zážitkem a vůbec mi nevadilo, že jsem šaty musela vrátit – kam bych si je pak vzala? Navíc jdou takové modely cenově mimo mě.

Kromě toho, že ráda experimentujete, pokud jde o oblékání, měníte často i barvu vlasů…

Už dvakrát jsem byla tmavá, jindy zase úplně blonďatá, platinová. Teď dávám vlasům oddych. Rráda bych opět měla svoji barvu, to je špinavě blond, ale nezříkám se v budoucnu zase nějaké změny. Uvidíme, co se namane.

Říká se, že zamilovanost je stav, jako by byl člověk pod drogami… Jak to máte vy?

Je to tak, jde o stejný druh endorfinů, jako když si vezmete kokain.

Jak to víte? Máte s kokainem nosobní zkušenost?

Slyšela jsem to. Sama jsem ho nikdy nezkoušela brát a tím, že jsem zamilovaná, to ani zkoušet nemusím.

Někteří lidé nedokáží prvotní zamilovanost přetransformovat a právě proto, že jim ten euforický stav začne chybět, hledají nové a nové vjemy…

To nám s Filipem nehrozí. Jsme spolu už tři a půl roku a dobře víme, že ve vztahu je velice důležitá komunikace a dotek. A tím nemyslím sex, ale pohlazení. To, že druhého pohladíte, obejmete, že jste pořád blízko sebe. Pak nemůže vymizet láska a přijít chlad, který nutí člověka hledat jinde.

Věříte v lásku na první pohled? Bylo to jako blesk z čistého nebe, když jste se viděli s Filipem poprvé?

Byl mi sympatický. Pak jsme se nějaký čas pracovně scházeli a poznávali se. Ale v tu dobu jsem byla v Londýně a nebrala jsem to tak, že bych se na něj měla víc zaměřit. Jenže pak za mnou do Londýna přijel… A bylo to.

Foto: Benedikt Renč