Není to jen obyčejné popíjení, umění tohoto rituálu se studuje celý život. Vyžaduje obřadnost a trpělivost, která je obyvatelům japonských ostrovů rozhodně bližší, než nám.

Pití zeleného čaje se dostalo do Japonska z čínských klášterů. Od 12. století se zde začalo rozvíjet v umění, a přestože se ve 20. století čajový obřad dostal i mezi „lid‟, stále zůstává víc než jen kultivovaným podáváním a pitím čaje.

Všechny předměty, jež jsou součástí obřadu, mají své dané místo a každé gesto je přesně načasované. Nic přitom nepůsobí uměle. Celý rituál, jehož prostřednictvím Japonci skládají ódu na život, zároveň slouží ke zklidnění mysli zúčastněných. Obecně lze rozdělit čajové setkání do tří částí – v té první hostitel nabízí svým hostům malé pohoštění (kaiseki), jehož součástí je i saké, na závěr se podává „velká sladkost‟ (wagaši). Nato následuje přestávka, jež slouží k obnově soustředění, a po ní přichází na řadu část druhá – vyvrcholení čajového setkání, při němž se podává hustý čaj (koiča). Jakmile ho hostitel připraví, v misce podá prvnímu hostu. Z této misky se pak napijí všichni přítomní, přičemž poslední host vypije obsah až do dna. Na závěr se podává řídký čaj (usuča). Hostitel ho vyšlehává pro každého zvlášť. Než na ně přijde řada, dostávají od hostitele cukroví (ohigaši). V této chvíli už bývá nálada uvolněnější, konverzuje se ale jen na témata, jež se týkají čaje nebo dění v místnosti. Politická nebo soukromá témata nejsou vhodná. Zhruba po čtyřech hodinách obřad končí.

Japonský čajový obřad je mimořádný zážitek pro všechny zúčastněné, je to příležitost k prožitku harmonie, úcty, čistoty a klidu. To jsou totiž čtyři základní elementy, které jsou běhěm celého čajového setkání všudypřítomné.

Foto: 123.rf