Skoro v každé zemi turisté chodí městy, sledují starobylé památky a podvědomě čekají na typickou větu svého průvodce: „Tak! A zde bydlí umělci! Támhle bydlel Toulouse Lautrec, tady tvořil Hemingway…“ Turisté se pak nábožně nadechnou a v celé čtvrti zvědavě nahlížejí do oken! Být umělcem je totiž pořád něco posvátného, co obyčejného smrtelníka uvádí do stavu vytržení!

Praha patří bezesporu k nejatraktivnějším metropolím Evropy. Praha je město, které se svým srdcem gotiky, baroka i secese může být pilířem české národní hrdosti. Praha je úžasná. Chybí jí ale jedno. Čtvrť, kde bydlí umělci. Turisté jsou zmateni. Na Karlově mostě se sice nabízejí obrazy, ale se skutečným uměním nemají mnoho společného, na Staroměstském náměstí všichni sledují orloj, ale o rustikální postavu člověka, který se „uměním“ živí, se tu nezavadí. Ve vinárnách se sice nabízejí klasické české speciality, ale zakouřenou kavárnu, kde by se dal vidět a kde by společný hospodský vzduch kávy, piva, zelí dýchali Menzel, Suchý, Viewegh, Šabach, Bartoška, Zoubek, Suchý, turisté neuvidí. Pražští tvůrci jsou rozptýleni od sídlišť po vilky na Hanspaulce, pražští umělci tvoří na svých jihočeských chalupách, vzdáleni toku civilizace, pražští umělci se nescházejí, protože… nemají KDE!

Donedávna existovaly tři záchytné body pro eventuální uměleckou komunikaci. Klub spisovatelů, Filmový klub a Klub výtvarníků. V prvním se dá ještě občas vidět spisovatelská fosilie, v druhém klubu kralují zahraniční labužníci a jejich peněženky. Z třetího se stala nepochopitelně výtvarně pojatá restaurace, která nemá žádnou reklamu a kde personál dává nejnevybíravějším způsobem najevo, že o hosty vůbec nestojí. Praha má prostě víc než sto věží, nemá ale ani jedno místo, kde by se chodilo po špičkách, kde by se chvějivě vznášel nehmotný duch múzy, talentu, intelektu, místo, kde by se rodilo umění.

A to mě štve: A proto volám: Ať žijí literární kavárny, umělecké salóny, veselé šantány a hospody, které mají glanc!