Sešla jsem se na večírku s kamarádem, se kterým jsem chodila do školy. A jak jsme si tak povídali, svěřila jsem se mu, že píšu seriál o čtyřech vdovách. Kamarád se zatvářil velice vážně a řekl: „To zní výborně a bude to zajímat spoustu žen, protože tady vážně existuje veliký problém: Kde mají osamělé ženy, kterých je hodně, najít muže, kterých je tak málo?“

A pak jsem nemohla spát. Já – čerstvá vdova, která sice ještě nikoho nehledá, protože se zatím nevymotala ze sítě smutku a beznaděje, ale která tak nějak bezděčně předpokládá, že snad někdy v budoucnu zase začne normálně žít. A když říkám normálně, tak myslím ve vztahu s někým, na kom mi bude záležet a komu bude záležet na mně… A jak jsem tak nemohla spát, začala jsem si představovat, kde by opuštěné ženy, kterých je tak hodně, měly hledat partnery, kterých je tak málo…

A vzpomněla jsem si na Hanku. Rozvedla se, když jí bylo dvaapadesát, a byla velice akční. Sepsala si seznam všech svých bývalých obdivovatelů, lásek, které opustila, spolužáků, kteří se jí kdysi líbili, a taky kamarádů, kteří jí byli vždycky sympatičtí, ale erotická jiskra mezi nimi ještě nepřeskočila.

A pak si u všech Hanka zjistila adresy a maily a telefony a spojila se s nimi a pak si dala rafinované rande se všemi, o kterých věděla, že jsou buď rozvedení, nebo svobodní, anebo vdovci. V síti jí zůstala čtyři jména. Se třemi muži se Hanka sešla, ale nezaujali ji, se čtvrtým si psala, protože žil v Americe. Za půl roku se rozhodla, že si udělá výlet do New Yorku. Koupila si nové hadry a boty a taky si nechala píchnout pár botoxových injekcí.

A pak vsedla do letadla s mezipřistáním v Paříži, kde si koupila brusinkovou šťávu, kterou si pak při turbulencích v letadle vylila na ňadra. Když se osušovala, oslovil ji muž, který jí byl povědomý. Ukázalo se, že je to její tenisový trenér, který ji trénoval, když jí bylo jedenáct, a který vyzrál do interesantního čechoamerického bankéře. No… a jak to s Hankou dopadlo? Bankéře si vzala a zahýbá mu s kamarádem z Ameriky!

Iloně manžel umřel po roce utrpení. Ilona se z toho vzpamatovávala poměrně dlouho. Pak se jí vdala dcera, odstěhoval syn a Iloně došlo, že když nechce až do smrti zůstat sama, musí něco udělat. Přihlásila se na kurz flamenca. Byly tam samé ženy. Ilona to nezabalila a trápila se španělským dupáním tak dlouho, dokud z toho neměla radost. A pak její firma uspořádala vánoční večírek v latinskoamerickém duchu. Ilona vypila pět panáků tequilly, vrhla se na parket a pustila se do flamenca jak o život.

Pak upadla do alkoholového bezvědomí a probudila se z něj v bytě u kolegy, kterému v práci nikdy nevěnovala pozornost, protože byl o dost mladší. Uprchla z bytu v šílené morální kocovině. Pak byl večer a bylo jí smutno. Tak si dala tequillu a zavolala mladíkovi. A pak se to ještě další dva večery opakovalo. A pak se mladý kolega přihlásil na kurzy flamenca a od té doby jsou s Ilonou králi parketu. Nebydlí spolu, ale… jsou spolu!

Klára se nikdy nevdala, ale žila s Matějem dvacet let, než si začal s dcerou svého nejlepšího kamaráda. Klára se po rozchodu zhroutila. Upadala do záchvatů pláče a vydrželo jí jen pár kamarádek, protože její skepse a zoufalství byly tak nakažlivé, že se jí všichni báli. Po čtyřech letech smutku šla Klára na setkání spolužáků. Byla nejvíc zvědavá na Kristýnu, se kterou byly nerozlučné přítelkyně od první až do šesté třídy. Pak rodiče Kristýny emigrovali a od té doby o ní Klára nevěděla.

Na mejdan bývalých spolužáků Klára přišla o něco později. Měla klasický problém, že nemohla najít nic, co by jí lichotivě zakrylo špeky. V těsné sukni se necítila dobře, a tak ji vůbec nepotěšilo, že ji spolužáci posadili vedle křehkého muže. Tvářil se velice mile, ale Klára si ho vůbec nepamatovala. Představil se jako Kryštof a Klára si chmurně pomyslela, že buď na ni jde Alzheimer, anebo stařecká demence, ale že by přísahala, že žádný Kryštof s ní do třídy nikdy nechodil. „Vykopala jsi už ten poklad, co jsi měla v parku?“ zeptal se jí Kryštof. „Ne. Jak víš o mém pokladu?!“

Kryštof o krabičce s padesátikorunou, kterou Klára s kamarádkou před čtyřiceti lety zakopaly v parku, věděl proto, že právě on – Kryštof – byl kdysi tou kamarádkou Kristýnou. Když mu bylo osmnáct, rozhodl se, že konečně opustí vězení svého ženského těla a stane se mužem, kterým se vždycky cítil. Kláře trvalo asi rok, než se z proměny Kristýny v Kryštofa docela vzpamatovala. Dalších šest měsíců trvalo, než začala s Kryštofem bydlet. Půl roku teď tráví v Česku, půl roku je ve Švýcarsku. „Kryštof je můj přítel, je to pořád moje kamarádka! A že s ním nespím?! S Matějem jsem posledních pět let nespala taky!“

Tak to je pro dnešek všechno. Nabídla jsem vám tři možnosti k seznámení: letadlo, firemní večírek a školní sraz po dlouhých letech. A kam se vydám já? Hm… Až se mi přestane zjevovat tvář mého muže, až na něj nebudu myslet stokrát za den, tak si racionálně řeknu, kdo by tak o mě mohl stát. Kdo? Někdo, kdo je na tom tak špatně, že by mu se mnou bylo líp! Takže asi vyrazím na roh k popelnicím, kde každý den potkávám docela fešného bezdomovce…

Ať žije láska a glanc! Vaše