Když jsme se sešly na naší obvyklé kamarádské schůzce, kterou míváme jednou za měsíc, Klára řekla: „Dneska budeme mluvit o milencích!“

„Proč? Proč o nich budeme mluvit?“ nechápala jsem. „Protože už mám po krk těch všech informací, jaké jsme skvělé babičky a co jsme uvařily a kam pojedeme s vnoučaty na dovolenou. Chci mluvit o chlapech jako dřív, když jsme byly mladý!“ „Vždyť nejsme starý…,“ namítla Dana. „No právě!“ řekla Klára. „Tak povídej!“ „O kom?“

„O milencích!“ „To můžu jedině vzpomínat!“ řekla Dana. „To je sice smutný, ale povoluje se,“ řekla tolerantně Klára. „Počítají se i platonické vztahy?“ zeptala jsem se. Klára si mě opovržlivě změřila. Pak se obměkčila. „U tebe jo!“ řekla. „Protože jsi byla celej život vdaná!“ A tak jsme začaly bilancovat. „Dvěma mužům jsem zlomila srdce,“ pochlubila jsem se. „Tři chlapi mě nechali a bylo to tak brutální, že jsem se chtěla zabít!“ řekla Klára.

„Jednou v pětatřiceti jsem se spustila se sedmnáctiletým chlapečkem,“ svěřila se Dana. „Byl šíleně vzrušenej, nadšenej a najednou začal krvácet. Byla jsem úplně v šoku. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho takhle krvavě připravila o panictví, ale pak jsem zjistila, že se mu jen natrhla uzdička…“ „Oni tam mají uzdičku?“ zaujalo mě. „Bože, to nevíš?“ zasmála se Klára. „A ani to nechci vědět! Já jsem měla, než jsem se vdala, pochopitelně, vždycky jen starší partnery a ti s uzdičkami problém neměli… Problém měli s dechem.“

„Tví milenci se dusili při sexu?“ vyprskla Dana. „Jenom Rudolf. Mně bylo dvacet a jemu šedesát osm a byl astmatik. A asi jsem mu nějak zalehla plíce, protože najednou zmodral a už ani neměl sílu, aby otevřel okno. Měla jsem hrůzu, že mi tam umře, a byla jsem absolutně rozhodnutá prchnout z toho vypůjčeného bytu a tvrdit všem, že jsem tam s ním nikdy nebyla. Naštěstí přežil, ale naše láska ne. Už jsem mu ani jednou nedovolila, aby se mě dotknul. On se do toho ostatně taky extra nehnal. Byl rád, že zas dejchá, a nechtěl se mnou pokoušet osud…“ „Jednoho kluka jsem nechala jen proto, že zapomněl spláchnout záchod,“ řekla Dana.

„Byli jsme spolu v romantickým hotelu. Odskočil si do koupelny, pak jsme se pomilovali a pak jsem šla do koupelny já. Koukla jsem do mísy a zvracela jsem asi deset minut. Odjela jsem tehdy předčasně a už jsem mu pak nikdy nezvedla telefon… Fůůůj! Stačí, jen když si na to vzpomenu, a dělá se mi blbě…“ „Jednou jsem měla rande s jedním krasavcem a byli jsme ve vinárně a on tam potkal svého spolužáka. Ten tam byl sám. No a já jsem pak s tím svým krasavcem šla domů, počkala jsem asi tři minuty u výtahu a pak jsem zas vyběhla z baráku a běžela zpátky za tím jeho spolužákem. S tím jsem se okamžitě spustila a chodila jsem s ním pak dva roky…“

„Já jsem jednou měla doma jednoho kluka a zavolal mi druhý kluk, abych přišla k němu, a já jsem toho svýho nechala u nás a jela taxíkem za tím druhým…“ „A jak to dopadlo?“ „No… ten, ke kterému jsem jela, se na mě vykašlal a ten, kterého jsem nechala doma, si mě nechal…“ „Z toho jasně vyplývá, že muži zbožňujou, když se k nim chováš hnusně!“ řekla Klára. A v tu chvíli mi došlo, proč v poslední době mluvíme víc o našich dětech a vnoučatech než o mužích. Proč? Protože jsme zpohodlněly! Protože jsme přestaly být bestie proradné! Protože jsme vůči našim mužům tak hodné, že o tom ani nejde nic zajímavého říct!

A tak jsme si s holkama hned daly závazek: Každý měsíc provedeme mužům něco moc hnusného. Tak moc hnusného, abychom si o tom mohly zajímavě povídat, a tak moc hnusného, aby nás zajímaví muži zas začali chtít! Víte, co jsem proto udělala? Svému kamarádovi, který se mi líbí a o němž si myslím, že by mě mohl doprovázet na mé další trati životem, jsem rafinovaně řekla: „Vyhlašuji konkurz na partnery! Tebe se ale tendr netýká, protože na to tě mám moc ráda!“

A víte, co udělal můj kamarád? Pozval mě na měsíc do Afriky. Buď tím chce vyšachovat konkurenty, anebo… je možná daleko proradnější než já a chce mě tam – velkou bílou ženu – prodat Masajům za stádo krav!

Vaše

P. S.: Kdybych se dlouho neozývala, vyhlaste pátrání!

Ať žijí bestie a glanc!