Letenku do Venezuely jsem kupovala díky půlročnímu předstihu za třetinovou cenu. A nemohla jsem se dočkat, až ji konečně spatřím. Mé představy o krásách této země byly překonány realitou. 

Malým letadélkem jsem absolvovala asi hodinový přelet nad pralesem, v němž se kroutila široká hnědá řeka, a občas se vynořily vysoké hory, jejichž vrcholky byly zahaleny v mracích. Blížila jsem se k národnímu parku Canaima, který vznikl v roce 1962 a je pro svou jedinečnou biologickou rozmanitost zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO. Jeho typickým znakem jsou stolové hory, tzv. tepui, které se vynořují z džungle, stojí osaměle nebo tvoří dlouhé řetězce. Jsou obklopeny hustým pralesem přecházejícím do svislých skalních stěn vysokých stovky metrů a stékají po nich stovky vodopádů.

Na místě jsem si spolu s dalšími turisty pronajala loď a několik hodin jsme pluli po místní řece, jejíž tmavě hnědé zbarvení mě odrazovalo od koupání, ačkoliv bylo přes třicet stupňů. Pak jsem ho spatřila – majestátný vodopád Salto Angel (jinak také známý jako Andělský vodopád), který je se svými 979 metry nejvyšší na světě, se řítil z vysokého skalního masivu do hustého porostu pod ním. Společně s průvodcem jsem vystoupala zhruba do poloviny jeho výšky a kochala se pohledem z protější skály. Protože bylo právě období sucha, změnila se většina padajících proudů vody v mlhu, ještě než dopadla na dno, i tak ale tento výlet stál za to!

Foto: Archiv autorky