Lejla Abbasová má kořeny v Súdánu, ale k srdci jí přirostla Keňa, kde se snaží pomáhat tamním obyvatelům. Tato mladá dáma a partnerka Michaela Kocába se umí otáčet! A od té doby, co se stala mámou, jí to jde ještě lépe… 

Zdá se, že jsi spokojená a šťastná, ale začátky asi nebyly díky mediálnímu humbuku kolem tebe a Michaela ideální. Udělala bys dnes něco jinak? To víš, že bych některé věci asi udělala jinak. Když vidím, jak teď funguje Michael se svou bývalou rodinou, jsem ráda, že se vztahy znovu budují. Nejdůležitější je vstřícnost.

Jak funguješ ty se svou rodinou? Skvěle. Se ségrou jsme teď strávily super víkend, mamka mi pomáhá s hlídáním a je to výborná babička, přestože pracuje a bydlí na druhém konci Prahy. Je mimochodem zajímavé sledovat, jak fungují geny. Když jsem byla po třetí reoperaci s nohou a Michael musel na týden služebně na Slovensko, nastěhovala jsem se i s malým k mámě do paneláku. A to jsem se divila, kolik věcí, které jsem u mámy nesnášela, sama dělám! Pěkně mi to nafackovalo a já jsem si uvědomila, jak to může být druhému nepříjemné. Michalovi jsem se pak za některé své chování omluvila, byl to vydatný refresh našeho vztahu.

Rozumí si maminka s tvým partnerem? Až moc! Je jí devětapadesát jako Michalovi a nejen, že si rozumějí, ale on jí volá a stěžuje si na mě!

Kde jsi přišla ke své cestovatelské vášni? To máma, vedla nás k tomu se ségrou odmala. Pracuje už přes třicet let u ČSA a z minima platu, který měla, byla schopná za dva roky ušetřit tolik peněz, abychom se mohly sebrat a odjet na měsíc někam pryč. Ve dvanácti letech jsem byla v Thajsku, v patnácti v Keni… Projeli jsme Austrálii i jižní Ameriku. Pamatuju si, jak mi vždycky říkala, že Evropu si procestuju autobusem, až mi bude šedesát. A je pravda, že ji poznávám až teď, nedávno jsem třeba byla poprvé v Paříži a v Londýně. Nijak mne ale evropská města nelákají. Co v nich uvidím? Podobné baráky a ulice plné lidí, jen lidé budou mluvit jinou řečí…

Kdy jsi začala cestovat sama? Už někdy v patnácti, šestnácti letech, kdy jsem si začala sama vydělávat. Přemluvila jsem vždycky mámu, aby mi zařídila zaměstnaneckou letenku, vydělala jsem si brigádami na pobyt a pak už jsem cestovala na vlastní pěst. Hodně jsem jezdila do Států, to byly neskutečné zážitky. Pak jsem objevila Afriku a už jsem zůstala u ní.

Momentálně se chystáš vycestovat znovu do Afriky, jedeš si odpočinout nebo pracovat? Za mojí cestou jsou především praktické důvody. Rozjeli jsme velký projekt, na kterém musím pracovat. Chci ho konečně vidět, osahat si ho. Když jsem otěhotněla, začala jsem shánět někoho, kdo za mne bude jezdit do Afriky. Potkala jsem Vendulu Jičínskou, holčinu, která má neziskovou organizaci Njovu v Zambii. Rozuměly jsme si, měly jsme stejný pohled na Afriku. Spousta lidí z neziskového sektoru se na Afriku dívá nekriticky, ten pohled musí být střízlivý a je potřeba najít určitou vyváženost. Teď si vezmi, že chci po lidech, kteří mluví jen svým domorodým jazykem, razítko, smlouvu, nebo účtenky. Musím je naučit právní zodpovědnosti, aby to fungovalo. A to je často úplně mimo jejich rozměr. Chtít po nich, aby mi řekli, co mají v plánu za půl roku a dodržet to, je často takřka nemožné.

Snadný život tam lidé určitě nemají, ale možná bychom jim spoustu věcí mohli závidět… Je hezké tam jet a vědět, že se máš kam vrátit. Není jednoduché si v Africe bez kontaktů vybudovat zázemí, což byl můj případ. Kdysi dávno jsem jednomu známému, se kterým jsem byla denně v kontaktu, půjčila docela dost peněz. Nevracel mi je a já se dostala do situace, kdy jsem neměla za co si koupit jídlo. Pak mi kluk, který mi dal kilový pytlík rýže, jasně řekl, že se s penězi můžu rozloučit, že mi je ten známý nevrátí. Když jsem se divila, proč mi to neřekne sám, abych aspoň věděla, na čem jsem, bez okolků mi poradil, abych zavolala domů, ať mi máma pošle peníze. A mně to docvaklo – věděli, že na rozdíl od nich mám zadní vrátka, že mám letenku v kapse. Navíc mě neokradli obrazně řečeno nemohoucně ležící na zemi. Nemohla jsem to tomu známému vlastně ani vyčítat. A tak jsem nakonec zavolala kamarádovi, aby mi půjčil peníze, ale že nevím, jestli je budu schopná vrátit. Nebyl to problém. A tak jsem se taky dozvěděla, že v Africe se peníze nepůjčují, ale dávají.

Hezky se s tebou povídá, ale bylo by to ještě na hodně dlouho… Mimochodem, víš o tom, že jsi hrozně ukecaná? Michal to komentuje výrokem, který používal pan prezident Havel : „Když začne mluvit, tak je líná přestat.“ To je hodně vtipné a bohužel asi i trefné. Ale Michal je stejný, někdy máme problém se navzájem pustit ke slovu. On mluví občas tak rozvláčně, že já při tom stihnu vyprat a navařit.

Lejla nám také prozradila, že k výchově svého syna zvolila africký přístup, jak se doma činí Davídkův tatínek Michael Kocáb, proč považuje evropské matky za příliš úzkostlivé a co nového chystá ve své nadaci Asante Kenya. Vše se dočtete v novém čísle časopisu Glanc – africkém speciálu – s Lejlou Abbasovou na titulní straně, které je právě v prodeji.

Foto: Anna Kovačič