Bohémský život k herecké profesi patří. Coby matka dvou malých synů se Lenka Krobotová ale hodně zklidnila. Vyhodit si občas z kopýtka je ovšem třeba. Ptali jsme se jí, jak zvládá rodinné vztahy a co je pro ni nejdůležitější.

Ženy o sebe v dnešní době daleko víc dbají, dobře se stravují, cvičí… Zdá se, že jim jdete příkladem. Je to váš cíl? Naopak. Jak tento trend vzrůstá, některé herečky si myslí, že když nebudou jíst a budou vypadat jako z koncentráku, tak to bude ono. To mi připadá úsměvné a zároveň jako to nejhloupější, co se může v hlavách žen urodit. Já se snažím žít víceméně zdravě, což není úplně jednoduché skloubit s divadelním a filmovým životem, který vedu. Na jevišti jsem ale vidět, a tak musím nějak vypadat a dbát o sebe. Pokouším se tedy pravidelně hýbat, jíst hodně zeleniny a ovoce, a hlavně nejíst moc na noc, což se mi s trochou vůle daří. Snažím se na to ale koukat zdravýma očima a nepřehánět to ani na jednu stranu. A navíc si myslím, že chlapům se ženy bez prd*** moc nelíbí.

Zradilo vás někdy tělo? Úplně snad nikdy, ale je pravda, že když je člověku hodně blbě a ví, že musí večer hrát, je to dost nepříjemné. Navíc mám dvě děti a starat se o ně v takové chvíli taky dobře nejde. Když byli kluci ještě hodně malí, dostala jsem tak ošklivou angínu, že jsem musela zavolat babičku a dědu, aby se o ně starali. Já jsem toho vůbec nebyla schopná a manžel byl na turné. O tělo zkrátka musíte dbát. To, co mu dáte, vám vrátí. V určitém věku je také potřeba chodit spát v trochu rozumnější hodinu a nepařit každou druhou noc, i když trochu si vyhodit z kopýtka je občas potřeba. Bohužel ale cítím, že je to s každým rokem horší, věk je zkrátka znát.

Bylo vaše mládí hodně bouřlivé? No jasně. Než jsem poznala svého manžela, bylo to dost divoké. V Dejvickém divadle jsme byli taková nakoplá parta, což jsme do jisté míry pořád, ale tenkrát se tam přece jen potkalo víc nových lidí dohromady. Nastoupila třeba Táňa Vilhelmová, která je taky noční pták. Ale bylo to pěkné. A hlavně byl čas, neměli jsme děti…

Máte ráda změny? Mám, hlavně překvapení. Samozřejmě že ne ta nemilá, ale třeba když vás někdo vezme na výlet a vy nevíte kam… Po devíti letech známosti a pěti letech manželství sice ve vztahu nápady na překvapení ubývají, ale snažíme se. Zažila jsem i situaci, že jsem přišla domů z představení, a manžel kupodivu neseděl u počítače, ale měl připravené víno a pustil nám film. To bylo milé. Vztah se ale musí živit z obou stran, jeden to neutáhne.

Prošel už váš vztah krizí? Krize občas přicházejí, je to přirozené… Ale když oba chtějí, dá se to zvládnout.

S kýmkoli se bavím, stěžuje si na nedostatek komunikace… To jste trefila hřebíček na hlavičku. Doba je nekompromisní tím, že existují mobily, iPady a podobně. Tahle technika je až mrazivě nebezpečná. S manželem na nutnost lepší komunikace narážíme, i když já se o ni snažím možná trochu víc. Chlapi jsou v tomhle holt laxnější. Ale bojujeme.

Překvapuje vás manžel i tím, že doma něco opraví, přitluče, zašroubuje? To ano, je velmi šikovný a udělá ručně všechno, na co si vzpomenu. Když na to přijde, tak i velmi elegantně a rychle. Spíš je u něj problém čas, musí se k dílu dohnat.

Co v životě považujete za důležité? Teď, když mám rodinu, tak rozhodně zdraví. Od toho se všechno odvíjí. Když je člověk fit, může dělat práci, která ho baví, věnovat se dětem a rodina může naplno žít. A taky je důležité být spokojený sám se sebou. S tím, jak žijeme a pro koho žijeme. V divadle s kolegyněmi věříme, že když je člověk ve slepé uličce a vyšle přání nahoru, tak se mu to nějak vrátí. Tyhle věci fungují, ale musí se tomu věřit a pracovat na sobě, což je dlouhodobý, bolestivý proces, který není pro lenochy. Vidím na spoustě lidí kolem sebe, že když člověk chce a zapojí všechny smysly včetně jisté duševní práce, jde to a funguje to.

Pomáhá k tomu i cvičení? Osobně bych se bez pohybu v běžném provozu neobešla právě kvůli psychice. Necvičím pravidelně a střídám to – občas jdu na jógu, na pilates, sem tam si jdu zaběhat do parku nebo si zajdu na zumbu, kde se úplně odreaguju. Zatancuju si, hlava se pročistí, myšlenky protřídí a zůstanou jen ty důležité.

Máte dva syny, šestiletého a čtyřletého. Jsou každý jiný? Ano, podle prvního dojmu okolí říká, že starší Šimon je fyzicky po mně a mladší Eliáš spíš po manželovi. Ovšem povahově je to namixované. Řekla bych, že starší po nás zdědil to „nejhorší“, co mohl – je vzteklý, temperamentní, emotivní, výbušný, všechno prožívá naplno, je exhibicionista po mně, muzikant po Vaškovi… Přitom je hrozný cíťa, právě proto, že je tak emotivní. Eliáš je spíš hloubavý, vnímavý, trpělivější, zajímají ho knížky, víc naslouchá… Já jsem hodně podobná Šimonovi, taky jsem hrozná cíťa – brečím i u televizních novin. A jak říká můj manžel, všechno je extrém. Když se směju, řvu smíchy a za hodinu jsem schopná brečet a vztekat se.

Vážně? Jaký je s vámi život? To je otázka pro mého manžela… Ale asi zajímavý. Nutno uznat, že jsme se spolu našli, protože je mi povahově vlastně dost podobný, jen je nohama trochu víc na zemi. Ale co se týká prožívání emocí, je na tom podobně. Proto říkám, že je Šimon po obou.

Foto: Benedikt Renč