více >>

Máme doma lumpa. Je to můj vnuk. Jsou mu tři. Má bledou pleť a vypadal by jak Sněhurka v mužském podání, kdyby mu v očích nesvítily luciferské plameny. 

Dnes mě můj vnuk praštil umělohmotnou lopatkou, mé keramické rybičce ulomil ploutvičku, počáral mi dlaždice na terase, a když jsem mu vyčítavě vytýkala jeho charakterové chyby, tak na mne plivl.

„Co s ním?“ řekla plačtivě dcera, která s ním strávila odpoledne v parku, kde mladší holčičce nasypal na hlavičku písek a desetiletého kluka kopl do holeně.

„Vždyť z něj vyroste surovec! Zločinec! Bude ve vězení a bude viset!“

A když má dcera takhle naříkala, vybavil se mi náhle okamžik, jak mne kdysi před třiceti lety, jako křehké tříleté děvčátko, kousla do obličeje. A taky se na mne tehdy hnala s nůžtičkami a chtěla mi vypíchnout oko. A taky se pak vzteky pevně zapřela chodidly do podlahy, otevřela pusu dokořán, sevřela ruce do pěstí, zaklonila se a řvala z plna hrdla tak dlouho, dokud nedostala, co chtěla.

A když jsem si na to vzpomněla, tak jsem se úplně uklidnila, protože má dcera je dnes v rozpuku svého ženství a je moc hodná a něžná jako růže.

A když jsem byla úplně nejklidnější, tak mne můj vnuk objal a řekl: „Bože, asi jsem se zbláznil, ale potřebuju čokoládu!“ Pak koukl na mě a dodal: „Ty ji už nepotřebuješ! Tys už jí snědla dost!“

Co jsem vám to vlastně chtěla říct? Že ne z každého dětského uličníka vyroste padouch, ale že jsou stejně všechny děti nesmírně nebezpečné. Mohou vás totiž zranit. Lopatičkami, angličáky, míčem a svými slovy. Děti jsou totiž upřímné a mají, bohužel, pravdu!

Ať žije iglanc a příjemné lži!

Vaše hnusně dospělá