Óóó! Vždycky, když si vzpomenu na své italské prázdniny, slzy dojetí mi stoupají do očí! Má to několik důvodů. Třeba ten, že poprvé jsem v Itálii byla se svým mužem a dětmi, když byly ještě docela malé. Dopřáli jsme si tehdy Bibione, jeli jsme tam naší škodovkou stopětkou, a mohli bychom směle účinkovat v seriálu Vyprávěj!

Bydleli jsme v nějakém penzionu za silnicí, na pláž jsme chodili skoro kilometr, šťastně jsme se nořili do vln a pak jsme brouzdali po příměstském korzu a měli jsme sen, jak budeme mít jednou peníze a co všechno si tam dopřejeme. Tehdy nebyla žádná eura, platilo se pěkně ve stovkách lir a mně se třásla ruka, když jsem měla za jeden kopeček zmrzliny pro dceru a jeden kopeček pro syna, vydat českých padesát korun. Tenkrát jsme na italské jídlo neměli. Přivezli jsme si s sebou konzervy leča a čínské vepřové maso. Taky celou štangli uheráku a dokonce i bochník českého chleba a pár balíčků knäckebrotů. V italské restauraci jsme tehdy při první návštěvě nebyli ani jednou. Jen jsme si v pouličním bistru koupili pizzu margaritu, která měla vysoké těsto a připomínala mi kynutý koláč.

Když jsme byli v Itálii podruhé, byli jsme na tom finančně mnohem lépe. Měli jsme větší auto a namířili jsme si to na Ligurskou riviéru do vesnice mezi San Remem a Vlutiniglia na francouzských hranicích. Bydleli jsme v hotelu, který měl krásnou travičku kolem bazénu, a koupali jsme se na kamenité pláži, z které se lezlo do moře po žebříku, a já měla pořád strach, že přijde vlna, vrhne mne na skalisko a já se odřu na kost. Měli jsme tehdy v hotelu polopenzi a potupně jsme pochopili, že pasta nejsou jen špagety s kečupem. Tenkrát jsme se tam zamilovali do ryb a má dcera byla z italských grilovaných mořských „příšer“ tak nadšená, že je vyžadovala i na pláži.

Maturovala jsem z latiny. Vždycky jsem si myslela, že tahle má přednost je mi úplně na nic. V Itálii, když jsem se chtěla domluvit s rybáři, jsem latinu ocenila. Ne, že bych ji použila, ale mnoho italských slov jsem si právě díky latině dokázala odvodit. Mohla jsem proto poměrně brzo klást otázky typu: „Kolik stojí tahle ryba?“ nebo „Přála bych si sladký meloun,“ anebo „Je tahle ryba opravdu čerstvá?“ Právě tato má poslední otázka italské rybáře nesmírně dráždila. „Jak moc čerstvou rybu bych si asi představovala?! Bude přece oběd a oni ji chytli ráno!“

Tehdy nám pobyt v Itálii na riviéře plné květin trochu zkalil francouzský zážitek. Jeli jsme totiž na výlet do Nice a do Monte Carla a někdo nám tam ukradl peněženku. Museli jsme jet domů o dva dny dřív. A protože neštěstí chodí vždy v sérii, tak jsme blízko města Brescia utrpěli autonehodu. Nikomu z nás se nic nestalo, ale auto bylo na šrot. Stáli jsme tehdy s dětmi v poli, daleko za svodidly a sledovali jsme s napětím, zda náš vůz vybouchne anebo ne. Neshořel. Přesto jsme v něm už neujeli ani metr. Přijel pro nás kamarád se svou starou škodovkou stopětkou a dopravil nás domů. Přesto jsme na Itálii nevzpomínali ve zlém. Často jsme si doma otevřeli cinzáno, koukali jsme na italské fotky a slibovali jsme si, že se do Itálie zase vypravíme. Všude dobře – v Itálii nejlíp!

Arivederci