více >>

Drahé dámy a milí pánové, je pořád ještě začátek nového roku, toho roku, o kterém jsem si řekla, že ho prožiju pokud možno v co největším klidu. Jenže… klid zatím nenastal. Nestíhám! Honím termíny a vyšiluju! Jsem ve skluzu a děsím se, že jestli můj skluz bude nabírat grády, tak příští rok o Vánocích se budu zpožďovat minimálně o rok!

Přemýšlím proto hodně o čase. O tom, že je relativní, protože já sice chodím všude pozdě, ale když přijdou pozdě do školy mí studenti, tak mi to vadí. Díky své chronické nedochvilnosti dokážu být i trochu tolerantní. Nesnáším ovšem, když někdo vtrhne na vyučování o dvacet minut později a neobtěžuje se s vysvětlením. Řekne prostě: „Promiňte…“ a myslí si, že je vše O.K. Není! Já vyžaduji výmluvy. A čím jsou originálnější, tím jsem spokojenější. Máloco mne dokáže omráčit. Jsem zvyklá na nemocná morčata i mrtvé dědečky. Vyplavené metro, nefungující budík i ztracený mobil mne taky neohromí, dlouhé historky o požárech, zlodějích a frontách v bance mne nechávají zcela chladnou. Potěšila mne v poslední době vlastně jen dvě vymlouvací aliby. Když mi studentka ze třeťáku řekla, že přišla pozdě proto, že jí labrador sežral kontaktní čočky a když mi čtyři studenti tvrdili, že jeli do školy společným autem, píchli a museli vyměnit kolo. Ti studenti měli psát test a žádali mne, abych jim prohodila termín. Vyhověla jsem jim. K otázkám o umění jsem ale přidala ještě jednu: „Které kolo jste píchli?“

Když jsem jim pak ohlašovala výsledky, zlomyslně jsem je informovala, že co se týče kola, tak každý píchl úplně jiné.

Včera jsme s mou dcerou jely do divadla. Pochopitelně, že na poslední chvíli. Taxík na nás čekal před domem a taxikář byl docela nervózní. Třikrát jsem si měnila boty a dcera se pětkrát převlékla do jiných šatů.

Pak jsem sousedovic kočku musela vyhnat z naší kuchyně do zahrady, ale když jsem vycházela ven, tak mi proklouzla a zase vběhla dovnitř. Pak jsem už seděla v taxi a řekla jsem řidiči, ať vydrží, že dcera přijde coby dup, že se jen ještě loučí s babičkou. A pak přiběhla dcera s plamenným výrazem a řekla: „Představ si, že se ta potvora schovala pod postel a já jí musela vydloubnout ramínkem!“

No… představení jsme prošvihly. Šly jsme do vinárny a povídaly si o tom, jak neumíme nikam přijít včas a má dcera si vzpomněla, jak k nám někdo volal, když jsem nebyla doma a na otázku, kdy se vrátím, můj syn odpověděl:

„No říkala, že v sedm. Osobně bych to tipnul na deset, ale nejsem si jistej, jestli dneska…"

Své pojednání o čase zakončím svým nejoblíbenějším citátem. Je v něm absolutní pravda a vzpomeňte si na něj vždycky, když budete někoho dlouho uhánět.

Murphy totiž drsně říká: „Mám čas. A všichni mají čas. Chtějí-li…“