Jistě jste ji zaznamenali v seriálu Čtvrtá hvězda, kde mohla plně rozvinout svůj komediální talent. Seriál byl postaven na tvůrcích i hercích Dejvického divadla, kterého je členkou. Má za sebou i desítky malých či větších rolí ve filmech a seriálech. Řeč je o herečce Kláře Issové. Vaše maminka nechtěla, abyste byla herečkou, ne? Řekla bych, že se spíš bála, abych nebyla neúspěšnou herečkou, protože být neúspěšným hercem není nic příjemného. Ostatně, být neúspěšný v čemkoli není moc příjemné… Máma (herečka Lenka Termerová) si přála, aby se mi dostalo všeobecného vzdělání, ale já jsem chtěla studovat konzervatoř. Okouzlil mě film Alana Parkera Fame, Sláva, muzikál o newyorské konzervatoři z konce osmdesátých let. V tom filmu třeba čekají studenti v jídelně na oběd a během toho začnou hrát příbory na stoly, zpívají a tančí a já si představovala, že bude  pražská konzervatoř vypadat přesně takhle. Asi nevypadala – ale přesto jste za svoje rozhodnutí ráda, ne? Jsem.  Mě hraní hodně baví.  Čím dál tím víc, musím říct. A odkrývají se mi další vrstvy toho, co mi tahle profese přináší. Jsem  poměrně konzervativní člověk, líbí se mi život, který žiju, mám ráda svoji rodinu, svého partnera,  nejsem divoká. A herectví mi dává možnost oblíkat různé charaktery, pouštět se do světů, do kterých bych se nerada pouštěla v reálném životě. Je to pro mne určitá forma dobrodružství bez následků. Navíc, když na sobě pracujete jako herec, pracujete i na tom, jaký jste člověk, protože to je absolutně propojené, alespoň já jsem o tom přesvědčená. A ještě vám za to platí! Počkejte, zaujala mě jedna věc – vy že nejste divoká? Spíš bych řekla, že jsem temperamentní. Nevím, co si kdo představuje pod pojmem divoká, ale pokud máme na mysli divokost v oblasti vztahů, tak to jsem určitě nikdy nebyla. S divokostí v oblasti večírků určité zkušenosti mám, zvlášť období, kdy jsem bydlela s Ančou Polívkovou, bylo výživné… Anča byla jedním z mých mála  spojenců na konzervatoři. Byla o dva roky výš, ale kamarádily jsme se už dřív, od mých třinácti let. Letos máme dvacetileté výročí.  Obě jsme vyrostly  v divadelních rodinách, hromadu věcí jsme si nemusely vysvětlovat, ve spoustě jsme se inspirovaly, byly jsme schopné se tři hodiny v kuse smát a nevědět čemu…

S Annou Polívkovou hrajete Krasavice interkontinentální, autorskou hru, která má veliký úspěch. Ženy-klaunky, to se jen tak nevidí…

S tím jsme vlastně začaly už během té spousty večírků u nás doma. Vymýšlely jsme hovadiny pro pobavení našich kamarádů, většinou jsme se tedy bavily hlavně my dvě, potom jsme se přesunuly na jeviště kina Aero, kde jsme několik let pravidelně vystupovaly s kratičkými improvizacemi na festiválku „ Jsem spokojenej”, a tam se narodilo dost postav a situací a my si říkaly, že spolu musíme pracovat na něčem větším. Já se toho trochu bála, protože jsem měla pocit, že autorské divadlo nezvládneme, nicméně jsme pak, někdy před čtyřmi lety, seděli s Richardem Balousem, ředitelem La Fabriky, já asi chtěla být zajímavá, tak jsem řekla, že chceme udělat s Ančou svoje představení a on vytáhl diář, podíval se a řekl: „Výborně, tak dva měsíce vám budou stačit? V květnu by mohla být premiéra.” A byla.

Foto: Petr Weigl   Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE