V minulosti to bylo tak, že muž, jako živitel rodiny, zcela rozhodoval o tom, jak bude vypadat rodinný život – co bude a co nebude, jak se naloží s penězi, kam se půjde… Přestože se postavení žen změnilo, mnozí muži si tenhle primitivní přístup donesli až do 21. století.

Vznikl tak protopyp muže-diktátora, který je přesvědčený, že jedině jeho pravda je ta správná, a i kdyby věděl, že není, už z principu ji bude prosazovat. Při přesvědčování druhé strany si přitom nebere žádné servítky.

Psycholožka Jitka Douchová k tomu říká: „Psychický teror je mnohem horší než fyzické násilí. Při něm má totiž týraný nebo týraná objektivní příčinu k rozchodu, který tak snadno obhájí před sebou i před ostatními. Ale pokud je člověk týrán psychicky, je jeho utrpení pro okolí neviditelné. A umět se naučit čelit manipulacím, postavit se proti někomu, kdo se tváří jako autorita, je nesmírně těžké.“

Muž-diktátor terorizuje nejen svoji partnerku, ale často i svoje děti. Protože musí být vždy po jeho, celá rodina se bojí, s čím opět vyrukuje. Sama to dobře znám, protože typickým diktátorem byl i můj otec a jeho jednání nemělo k psychickému týrání daleko. Každý večer, když přišel domů, očekával hlášení „co bylo ve škole“. Když se zouval, musela jsem stát pár schodů nad ním a podávat raport.

Dvojka podle něj už „nebyla známka“, takže jsem se třásla strachy, jak bude reagovat, pokud nebudu mít ten den v žákovské knížce jen jedničky. A v tom je právě zakopaný pes, u diktátora, který chce mít otěže své rodiny pevně v rukou, nikdy nevíte, jak bude reagovat. Mávne rukou? Nebo bude křičet? Moje maminka, já i můj bratr jsme časem pochopili, že se chová podle toho, jak se mu ten den dařilo. To ovšem nikdy nikdo nevěděl předem…

Můj táta byl jinak ve společnosti oblíbený, což mi až dnes, konečně, jde dohromady s tím, jaký byl doma. Má se totiž za to, že muž, který terorizuje rodinu a diktuje jí pravidla, dokáže být ve společnosti okouzlujícím společníkem. „Když je někdo egocentrický, dokazuje si svoji sílu i ve společnosti, kde chce být obdivován a obletován,“ komentuje to Jitka Douchová. O to horší je, že se doma, jakmile se za ním zavřou dveře, chová jako barbar.

I proto ženám, které žijí v diktátorově područí, jejich rodiče či přátelé často nevěří, že musí doma poslouchat. „To není možný, to on by nikdy neudělal,“ slýchají často ze svého okolí, když si dodají odvahu si postěžovat.

Hranice, kdy končí nedorozumění a nastupuje diktát, nelze jednoznačně určit. „Ze začátku to může být tak, že partner toho silnějšího respektuje, za mnohé si ho i váží. Teprve po nějaké době soužití si slabší jedinec uvědomí, že je součástí jakési mašinerie, ze které nemůže vyklouznout,“ říká Jitka Douchová. Často se do podřízené pozice, která sklouzává až k psychickému teroru, dostávají ženy ve chvíli, kdy se narodí dítě a ony jsou na svém muži finančně závislé.

Foto: Archiv