Když mi bylo asi pět let, probudila jsem se uprostřed noci a viděla dva lupiče, jak se plíží tmou naší ložnice. Spala jsem s mámou na rozkládacím gauči a ten vyšší z kumpánů se nahnul až ke mně ke zdi a prohlížel si pozorně můj obličej.

Až na poslední chvíli se mi povedlo rychle zavřít oči, aby si nevšiml, že nespím. Podsaditější lupič si klekl na zem a díval se pod skříň. Ten vyšší se natáhl ke skříňce nad dveřmi, kam máma ukládala věci, které jsme nepoužívali denně, chvíli se v nich hrabal a pak vyndal mou červenou, bíle lemovanou holínku. S holínkou přistoupil zpět ke gauči, kde jsme spaly, já jsem zase rychle zavřela oči, a když jsem je otevřela, viděla jsem vysokého lumpa, jak si mou holínku strká do své kapsy. Pak za chlapy zaklaply dveře. Chtěla jsem začít řvát, lomcovat mámou, ale byla jsem tak strnulá hrůzou, že jsem se nemohla ani pohnout. Ani jsem nedokázala otevřít pusu. Byla jsem tak zděšená, že jsem upadla do mdlob.

„Vstávej, beruško,“ řekla mi maminka a já jsem zjistila, že je ráno. „V noci tu byli lupiči,“ řekla jsem. „To se ti jen něco zdálo,“ zasmála se maminka. „Ten jeden mi vzal holínku,“ řekla jsem. „To byl ale ošklivý chlap!“ řekla maminka. „A pospíchej, protože musíš do školky. Sakra! Zdálo se, že bude krásně, a začalo pršet. Musíš si vzít pláštěnku…“ Maminka se natáhla do skříňky nad dveřmi. „A holínky… Jak to, že je tu jen jedna?!“ Když mi bylo sedmnáct, moc jsem se zamilovala.

Takovou tou zničující láskou, která rozpaluje nevinná dívčí těla, aby konečně poznala hřích. Vůbec jsem tehdy nevěděla, co je to vášeň, co je to sex. Věděla jsem jen, že ON je ten pravý, že bez něj nemá cenu žít, že bez něj neexistuje svět. Šla jsem po Národní třídě a řekla jsem kamarádce: „Potkáme ho.“ A za pět minut šel Honza proti nám. Byli jsme v centru vedle Národního divadla a Honza bydlel v Dejvicích. A pak ve dvaceti, cestou do Prčic. „On je ten pravý,“ napadlo mě při pohledu na mého muže, který v té době byl jen neznámým hubeným blonďákem. Byl ten pravý 38 let.

A pak… kamarád mého muže byl na vojně. Jeli jsme za ním. Vyprávěl nám, že noční hlídka musí obejít sad, který sousedí s farou, a že se jednou stalo, že se do sadu vplížil farářův synovec, aby si nakradl meruňky. Ve tmě neuposlechl výzvy vojína, který ho pak zastřelil. Farář se z toho zbláznil. A prý od té doby sedí v sadu na větvi a procházejícím vojákům seká kosou hlavy. Byl podvečer, stromy v šeru šuměly, a když jsme docházeli k brance, ozval se výkřik, ze stromu spadlo něco velikého a kutálelo se to až do roští u farní zdi… Můj muž s kamarádem prohrabali všechna křoví, ale nenašli v nich nic!

A pak mi vypočítali datum porodu mého syna a vyšlo to na 21. březen, kdy jsem se narodila já. A můj muž řekl: „Další Beran, to by bylo moc, radši s tím počkej!“ A já jsem čekala, čekala, čekala, až všichni v porodnici byli moc nervózní, ale můj syn ne a ne se narodit, až bylo 21. dubna a začalo znamení Býka. A pak, jen chvilku po půlnoci, přišel chlapeček na svět! A pak… jsem byla v Paříži a navštívila jsem parfumářský dům ve Francii. Když jsem odcházela, dostala jsem dárkovou taštičku, pečlivě zasvorkovanou, zalepenou a převázanou velikou růžovou mašlí. Taštičku jsem rozbalila na hotelovém pokoji, přivoněla jsem k parfému, namazala jsem se úchvatným krémem s vůní orchidejí, namalovala jsem si pusu rtěnkou v pouzdře tak elegantním, že vypadal jako šperk…

A pak jsem z balíčku vytáhla šnečí ulitu. Měla v průměru asi dva a půl centimetru a byla pruhovaná jako zebra. Čichla jsem k ulitě. Voněla mořsky. Prohlédla jsem si ulitu proti světlu. Neprosvítala. Položila jsem ulitu na stůl a šla se osprchovat. Když jsem se vrátila, z ulity vykukovaly růžky. Nejbojovnější šnečí růžky, jaké jsem kdy viděla. Šnek kousek popolezl. Když jsem do něj dloubla prstem, schoval se do svého domku. Když jsem prst odtáhla, zase se vytáhl ven, rozhlédl se a popolezl. Byla jsem v pátém patře hotelu, kde byly chodby dlouhé snad několik kilometrů, a já jsem měla pokoj až na té nejvzdálenější od výtahu. Nechtěla jsem zůstat s bojovným šnekem v malém pokoji. Vzala jsem ho a vystrčila ven na parapet – byl pohodlně široký pro člověka, nejen pro šneka, měl asi půl metru. Řekla jsem si, že ráno šneka odnesu někam do trávy do parku.

Vzala jsem si prášek na spaní a šla spát. Ráno jsem hned otevřela okno. Šnek tam nebyl. Ale… Na psacím stole byli šneci hned tři. Úplně stejní. Dva a půl centimetru v průměru a s bojovně vystrčenými růžky…

Proč jsem vám tohle dneska všechno psala? Protože pro to nemám žádné vysvětlení. A jestli vy ano, tak mi to, prosím, prozraďte.

Vaše