Koupila jsem synovi úžasné boty značky Toms, úžasné ty boty byly nejen proto, že jsou moc hezké, ale proto, že jsou součástí charitativní akce „One for one“. To znamená, že když jsem tady koupila jeden pár bot, tak druhý pár automaticky putoval do země, kde je chudoba a kde děti chodí jen bosy.

A když já jsem koupila jeden pár synovi, tak někde v Africe nebo v Asii nebo v Jižní Americe dostal nějaký chlapeček taky botičky. Boty se mi líbily, těšila jsem se, jak se budou líbit synovi, a chvěla jsem se štěstím, jaký jsem celosvětový dobrák. No jo… jenže mého syna botky tlačily. Vypadalo to, že klenba jeho chodidla tomuto typu botiček nějak neodpovídá. Syn mě poslal boty vrátit. Šla jsem. A když už jsem byla skoro u obchodu, tak jsem se prudce zarazila. Mozkem mi totiž proběhl tento obraz: Smějící se snědý hošík, který má v každé ruce jednu botku značky Toms a šťastně si zpívá: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si hrozně bohatá… bohatý…“ atd. atp.

Nevrátila jsem ty boty. Viděla jsem před sebou jasně, jak botičky v rozvojové zemi někdo z „One for one“ rve dítěti z rukou a  já, díky tomu, že jsem boty vrátila, odkazuji toho chudáčka k budoucnosti, ve které bude už navždy jen bosý…

Synovi jsem vše vyložila. Pozorně mne vyslechl, zkusil si boty Toms ještě jednou a… asi si je obul pečlivěji nebo jeho chodidlová klenba změnila tvar nebo prostě ten den byly jiné skvrny na slunci nebo byl lepší vzduch… mého syna totiž boty náhle netlačily. Byly mu naopak moc pohodlné, líbily se mu velice a už bez nich nedá ani ránu! A to je pravda jako hrom!

Co vám chci dnes říct? Abyste si dopřáli bezvadné boty! A abyste nikdy nešlapali po něčím štěstí!