Milí lidé, právě jsem oslovila pouze ty z vás, kteří jste opravdu milí, a to je určitě většina, pak jsou ovšem mezi námi pitomci, hulváti, kreténi a bulvární mrchožrouti. A těch jsem si teď dost užila. 

Jak vám, milá Halinko, je, si umím představit, a proto vám poradím: naplánujte si nějakou radost a těšte se na ni, pak vám to pomůže překonat smutek. Snad nebudu troufalá, když se vás zeptám: Chystáte novou knihu nebo pořad? Alena

Milá Alenko, snažím se mít plány. Třeba bych chtěla jet na rok do světa. Má to ale ALE. Jak mohu jet do světa, když žiju s babičkou a tchýní a těm je skoro dvě stě let? Jak můžu mít rok volno, když můj syn studuje a já tak věřím v jeho schopnosti, že mu chci pomoci, aby mohl splatit vysoké školné… Jak můžu jet na rok pryč, když mám rozkošného vnuka, který každý den říká nové slovo?! Někdy uvažuju o „programu na ochranu svědků“ a představuju si, jak mne „ochránci z programu“ prsknou pod cizím jménem někam do Jižní Ameriky, dají mi pár peněz a řeknou: „Jakoby ses právě teď narodila, nadechni se a začni žít!“

Představuju si sebe jako dobrodružku, co jede v náklaďáku napříč kontinentem  nebo jako cvičitelku delfínů, nebo jako  barmanku v hodně podezřelém nonstop baru… Někdy ve svých představách zacházím do podrobností, někdy si řeknu: „Zaplaťpánbůh, že jsem doma!“

Chci co nevidět odjet někam za sluncem, i když v mé duši je teď opravdu zataženo….

Děkuju za slova povzbuzení a pište mi dál!

Milý Karle, co si myslím o ženě, která vás opustila, i když jste jí a jejím rodičům postavil dům?! No… že na cihlách se láska stavět nedá…