Milí lidé, právě jsem oslovila pouze ty z vás, kteří jste opravdu milí, a to je určitě většina, pak jsou ovšem mezi námi pitomci, hulváti, kreténi a bulvární mrchožrouti. A těch jsem si teď dost užila.

Číhali před domem a chtěli vidět mrtvoly, hysterii a slzy, a když je neviděli, tak spekulovali a kuli nesmyslné úvahy, jak se co přesně stalo, kdo se jak tvářil a co bude dál… Hnus! Ti supi vykřikovali, že dělají jen svou práci a bylo jich na můj vkus fakt hodně. Dřív měli takhle problematické povolání jen kati. Málokdo se s nimi kamarádil a oni se svou prací moc nechlubili… Měli – stejně jako naše dnešní hyeny – silný žaludek a sadomasochistické úchylky.

A co mám dál nového? Snad ne nějaké pozitivní zprávy? Ale ano! Mám! A proto jsem schopná odpovědět na některé vaše otázky.

Milá Romanko, učitelky to mají těžký, ale jejich žáci taky. Já jsem do školy nikdy moc ráda nechodila. Samej stres. Měla jsem učitelku, co měla hrozivou pihu pod okem, a když řvala, tak se ta piha třásla… Taky jsem měla za třídní ženu, která měla znetvořený nehet na palci pravé ruky a pořád se tou pravačkou opírala o mou lavici… Učitel na matiku měl astma a sípal tak těžce, že jsem měla občas strach, že se už nenadechne a učitel na chemii pořád škytal… Učitelka na zeměpis trpěla anorexií a jednou omdlela a dějepisářka, když se rozčílila, metala třídou klíče a Davidovi Suchánkovi těžkým svazkem přerazila žebro. Tělocvikářka byla asi na holky a šmírovala nás vždycky v šatně a učitel na kreslení měl každé oko jiné barvy… Kdybych ale nechodila do školy, nenaučili by mě tam písmenka a já bych vám všechny tyhle pitomosti nemohla psát.

Nechci se dotknout učitelů, mají to těžké a mají málo peněz, ale jsem dost rozčilená z hloupých školních sterotypů a zároveň i z chaotických avantgardních změn. A proto skepticky tvrdím:

Na rodiče škola volá: „Dejte sem dítě! My z něj uděláme vola!“

Učte se žít a pište mi…