Mí miláčkové, během včerejška jsem dostala na večírku Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra v Ostravě, kde jsem měla svou one woman show, zásadní otázku.

Jedna zněla: Jedla jste někdy souffle a umíte ho připravit?

Souffle jsem poprvé jedla v Paříži v jedné malé, noblesní restauraci. Bylo s lanýži a strašně mi chutnalo. Během své tehdejší pařížské návštěvy jsem tam proto byla ještě jednou. Dala jsem si pro změnu souffle s pomerančovým likérem. Luxusní zážitek. A pak jsem si zjistila, že se jedná o vyhlášenou restauraci, která se specializuje právě na souffle, že si můžete ze souffle sestavit celé menu: předkrm, hlavní chod i dezert, a že majitel restaurace, který je zároveň šéfkuchařem svůj zděděný recept na nadýchanou lahůdku nikomu neprozradí.

Vždy, když jsem v Paříži, vyrazím na souffle, vždy jsem nadšena jemností a rafinovaností chutí a vždy jsem omráčená francouzským šarmem lokálu. Když jsem byla v restauraci naposledy, číšník byl velice spokojen mým výběrem z jídelního lístku, že se mne mile zeptal: „Odkud jste?" A když jsem mu řekla, že z Čech, že z Prahy, tak se usmál a pravil: „Stojí to za hovno!“ Ne! Nebyl to emigrant! Byl to Francouz jako poleno, ale já měla to štěstí, že se mi v Paříži podařilo najít zrovna tu hospodu, do které chodí velice často a rád náš nejslavnější spisovatel – Milan Kundera. Nenaučil číšníka říkat: Dobrou chuť nebo Dobrý den nebo Co si přejete? Naučil ho větu pro nás Čechy úplně nejtypičtější. Kdyby se mne náhodou někdo zeptal: „Jak se máš?“ Řekla bych mu přesně úplně stejně jako francouzský číšník: „Stojí to za h…!“