„Hnusí se mi! Nesnáším ho! Chce se mi z něj zvracet! Je mi odpornej! Nemůžu se na něj ani kouknout!“ Tak zhruba tahle mluvila Naďa o svém muži, když ho podezřívala z nevěry, takhle mluvila o svém muži Klára, když neměl práci, povaloval se u počítačových her a ona živila nejen jeho, ale i jejich tři děti.

Takhle jsem mluvila já, když můj muž v rámci podnikových oslav strávil v průměru v hospodě tak týden z měsíce. A takhle mluvila i má dcera, když její partner prišel pozdě k ránu, když nešel s chlapečkem do parku a nebyl schopen jim uvařit oběd. Moje dcera se mě vůbec neptala na radu, potřebovala jen vylít svůj vztek a beznaděj a zmařené iluze. A když to má dcera vykřičela do mé zkušené duše, když dokázala, že se mi začal třást žaludek z pomyšlení na její zítřky, tak se uklidnila a úplně něžně řekla: „Co mám dneska uvařit?“

A já si vybavila, jak můj muž odešel z domova, aby našel sám sebe a já pak čekala, jestli se vrátí. Nečekala jsem pasivně. Šla jsem nejdřív do hospody a tam jsem sbalila jakéhosi psychologa, který byl docela fešák a vedl spoustu psychologických řečí. Pozvala jsem ho domů. Pak ještě kamarádku a další kamarády. Líbala jsem se s psychologem a on pořád hovořil vytříbeně o svých tělesných kvalitách. Jenže mně to nedělalo radost, protože jsem myslela na to, jak můj hledá sám sebe v náručí nějaké pochybné krásky, takže jsem psychologa brutálně přerušila a řekla mu: „Hele, jdi pryč, já už nemám čas!“ A on se zarazil, protože byla noc a zeptal se: „A co teď budeš dělat?!

A já řekla: "Budu čarovat, aby všichni nevěrníci na zeměkouli přestali dejchat!“

Psycholog si nejdřív myslel, že si dělám legraci a chtěl v líbání pokračovat, pak zjistil, že jeho snahy nikam nevedou a dospěl proto k závěru, že jsem blázen. V každém případě zmizel a já fakt začala kouzlit. Nad sporákem. A udělala jsem sobě i svým kamarádům jídlo, které mi vždycky pomohlo. Vrhla jsem se do přípravy rajčatové polévky. Abyste rozuměli. Ne, že bych tak milovala rajčata. Ale na tu mou speciální polévku je třeba jich nakrájet víc než kilo. A právě ten proces krájení, ta rozhodná práce s nožem bylo to, co zklidňovalo nervy. S každou ukrojenou čtvrtkou jsem cítila, jak ze mě odchází zničující adrenalin a jak mi duše zvolna zaplavuje mír. Když polévka dobublala v hrnci, když jsem ochutnala první lžíci a moje kamarádka řekla, že nic lepšího nejedla, tak klaply dveře. A v nich stál ON! Můj muž! Už se zřejmě našel. Měl nablblý obličej, svetr naruby a dech mu páchl asi tisícovkou cigaret a hektolitrem piva. Odbíjely tři hodiny ráno.

Můj muž zavětřil a dokázal svůj ztrhaný obličej sešklebit do bodrého úsměvu. „Vidím, že jdu akorát k večeři!“

Jak polívka stydla, udělal se na ní veliký škraloup.

Obrovská síla mi vstoupila do paží. Vzala jsem jak pírko pětilitrový hrnec, zvedla jsem ho nad hlavu jako prvomájové mávátko a pak ho nasadila na tu už tak dost zpustošenou kebuli svého manžela.

Takže, jak zní rada pro mou dceru, aby si zklidnila duši?

„Uvař rajčatovou polévku! A čím jí bude víc, tím budeš klidnější!“ To vím naprosto jistě. Já jsem totiž tehdy, když jsem viděla, jak po mém muži stéká rudá rajská řeka, byla klidná jako hrob!

Rajčatová polévka, která vás úplně zklidní. Musíte nakrájet hodně rajčat. Čím víc, tím budete klidnější. Když potřebujete nasytit tak čtyři lidi, bude vám stačit asi kilo cherry rajčátek a čtyři veliká (normální) rajčata.

Všechny je nakrájejte na osminky, dáte na pekáč a pocákejte olivovým olejem. Dejte do trouby na 220°C asi na 15 minut zapéct. Mezitím si osmahnete dvě nahrubo nakrájené červené cibule (na olivovém oleji) a zalijte je asi 4 lžícemi balzamikového octa. Pak do hrnce nasypte z plechu rajčata a duste asi dvacet minut.

V troubě mezitím na plech šoupnete rozkrájenou (asi na 4 kusy) ciabattu (zakápnutou olivovým olejem). Po 15 minutách vytáhněte, šoupněte do mísy  a zalijte horkou polévkou, kterou ještě v hrnci osolíte, opepříte a přidejte kysanou smetanu a lístečky bazalky.

Papáte. Bez ohledu na to, s kým a za jakých okolností, chutná tahle polévka úžasně!