více >>

Nejdřív jsem té paní slíbila, že budu mít v divadle představení. Svou One woman show na téma: „Život je strašná nádhera“. Pak jsem se tou paní nechala umluvit, že ještě přijdu do knihovny podepsat pár knížek.

Pak jsem se uvolila, že zajdu s učiteli na oběd a pak celý den proběhl tak, že mne ta dáma ukecala dvakrát do divadla, pak na besedu s gymnáziem, pak jsem četla dětem v MŠ a pak mne natáčela místní kabelovka, jak jedu na motorce značky Harley do míst, kde jsem byla v mládí.

Nesnáším Harleye, nesnáším umanutou paní kulturní a velice nerada mám svědky v okamžicích, kdy se chci ponořit do vzpomínek.

Ty vzpomínky se týkaly naší staré chalupy. Stála na úplně blbém místě hned u statku a hned u silnice a nebyla v ní voda ani topení. Přesto jsem tu chalupu měla ráda. Asi proto, že byla opravdu NAŠE. Má a mého muže. Že jsme si ji pořídili úplně bez rodičů, a že jsme chtěli žít úplně normálně jako ostatní mladí manželé, i když jsme byli zoufale chudí. Tehdy se nám narodilo druhé dítě, blonďatý chlapeček a můj muž přivážel vodu z družstva v plastových lahvích na viklavém vozíku. V té chalupě bylo vlhko, které jsme vždycky odstonali, ale naše dcera si v klidu hrála s dětmi z vesnice, i když byly některé lehce slabomyslné a jejich rodiče přesto netrápila jejich budoucnost.

Jednou můj muž odjel a přijela má kamarádka Zuzana. Byla tehdy ve zvláštní fázi, kdy čekala dítě s jedním mužem, ale milovala druhého. A právě ten druhý za ní přijel k nám. Zuzana se s ním procházela po louce a najednou přisvištěla včela, a začala kroužit kolem milence. Kroužila tak intenzivně, že se milenec vyděsil a prchl před včelou do naší chalupy bez ohledu na to, že jsem v ní měla dvě malé děti. Včela ho stejně dostihla. Bodla ho do čela a otekla mu hlava. Milenec vypadal jako debil a to zřejmě rozhodlo, že se má kamarádka Zuzka pokorně vrátila k otci svého budoucího děťátka. A nejúžasnější na téhle historce je to, že s ním žije šťastně až dodnes.

Tak tohle se mi vybavilo, když mne kulturní dáma z vedlejšího městečka nutila, abych byla sentimentální.

Na místě naší chalupy je teď kozí farma. Její majitelé jsou sympatičtí manželé, kteří se sem přestěhovali z Prahy. Paní farmářka mi ukázala kůzlátka. Byla něžná, plachá, lačně sála mléko a paní odvracela oči: „Nemůžu se na ně koukat, já bych pak nepřežila, až půjdou pryč!“

„Jste tu šťastná?“ zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že my s mužem jsme tady na chalupě šťastní byli.

„Jsem,“ řekla farmářka po chvíli váhání. „A přišla jsem na jednu důležitou věc.“ „Na jakou?“

„Na to, že nejdůležitější je mít dobrého kozla!“

Právě v tu chvíli vstoupil do pokoje farmářčin manžel. Hezký muž. Zarděla jsem se. Chovatelka zachytila můj pohled a dostala záchvat smíchu.

„Nemyslím tohohle kozla! Myslím kozla pro naše kozy! Vloni ten kozel nestál za nic, kůzlata jsme neměli žádná a mohli jsme to naše kozí podnikání rovnou zabalit!“

Vzpomínky na těhotnou Zuzku, vzpomínky na mé děti a mého manžela splynuly s moudrým nadhledem paní farmářky, a já proto mohu o své návštěvě v místech svého mládí dadaisticky prohlásit:

„Nebojte se nikdy svého kozla vyměnit za lepšího!“