Dostala jsem kšeft od firmy na punčocháče, abych napsala povídku o lásce. Chtěla jsem vědět, jakou mají punčocháče souvislost s láskou a zástupkyně firmy mi to vysvětlila. Punčocháče znamenaly převrat v ženském světě. Punčocháče ženám přinesly pohodlí, teplo a tudíž i zdraví a staly se synonymem pro řádnou ženu.

Punčochy s podvazky naopak od té doby symbolizují lehké ženštiny a hřích. Punčocháče, bohužel, od té doby mají ještě jednu nálepku. A tou je totální nedostatek erotiky. Pro muže není nic strašnějšího, než když se snaží rozbalit obal své vyvolené, aby se dostali k jejímu žhavému vnitřku a v cestě jim stojí (vlastně spíš leží) umělohmotné obrovské dupačky. Paní zástupkyně se odmlčela.

„A co já s tím?“ chtěla jsem vědět.

„No… a nám jde o to, abychom punčocháče rehabilitovali a vysvětlili našim klientkám, že nosit je neznamená, že nebudou mít sex.“

„Takže mám psát o punčocháčích?“ ujasnila jsem si.

„Ne tak docela,“ řekla dáma z firmy.  „Můžete psát o čem chcete, jen v tom musí být láska a …“

„Punčocháče!“ Mlčela. A já dlouho vím, že mlčení znamená souhlas. „Tak jo! Takže jsem začala přemýšlet, kdy punčocháče sehrály dramatickou milostnou úlohu v mém životě. A vzpomněla jsem si, jak jsem v první třídě upadla naznak a jak jsem měla tak neerotický svůj bavlněný klín, že mě David Dohnal přestal držet za ruku a nechtěl být mým partnerem, který by mě denně z družiny doprovázel do jídelny.

Vzpomněla jsem si, jak jsem chodila do kurzů na krasobruslení a v červených punčocháčích jsem bruslila tak razantně, že jsem najela do mantinelu a zlomila si při holubičce nos.

Vzpomněla jsem si, jak jsem se tak strašně opila při maturitním plese, že mi mé stahovací kalhotky vytvořily kolem kotníků pevná pouta, ale uvolněné punčocháče mi nezadržitelně klouzaly z boků…

Vzpomněla jsem si, jak jednou můj muž poprosil souseda na chalupě, aby ze škarpy vytáhl naše auto, a protože neměl lano, tak jsem přinesla svoje dvoje punčocháče a byly tak pevné, že náš vůz ze škarpy vyjel jako po másle…

Nevzpomněla jsem si ale zdaleka na nic, co by mohlo punčocháče postavit do příznivého erotického světla. A tak jsem si šla proluftovat hlavu do lesa. Šla jsem na houby. U nás v Podkrkonoší teď rostou. Vzala jsem si košík, nožík a zamířila jsem nahoru ke skále. Les máme za chalupou strmý s vysokými smrky, které ve větru hučí a jehličí tu sympaticky praská. Myslela jsem na punčocháče a funěla jsem. A když jsem se až zajíkla svým chrčením, tak jsem ho uviděla! Hřiba! Byl vysoký asi patnáct centimetrů a klobouk měl tlustý a velký jako cédéčko. Byl to zvláštní hřib. Byl sametově světle hnědý lemovaný světlou krajkou a když jsem ho opatrně odřízla od podhoubí a otočila ho, užasla jsem. Ten klobouk byl zespodu sytě rudý. Fascinovaně jsem si hřib prohlížela, i když jsem uslyšela, jak někde blízko mě zachrastila suchá větev. A ještě jednou. Zpozorněla jsem. Kroky byly tiché a opatrné. Ztuhla jsem. Svět se hemží vrahy a úchyly a můj nůž má jen dvoucentimetrové ostří… Svaly se mi napnuly jak tygřici před skokem na antilopu. Křoví se rozhrnulo a viděla jsem kulatou mužskou tvář. Vypadala dobrácky, ale pro jistotu jsem šmátla po klacku.

Muž měl vousy, bylo mu asi pětapadesát a proč jsem se ho přestala bát bylo to, že v ruce držel úplně stejného hříbka jako jsem měla já. Asi je blbost domnívat se, že vášnivý houbař nemůže být perverzním sadistou, ale mám, zaplaťbůh, pořád ještě nějaké iluze…

„Není to satan?“ zeptal se mě ten vousatý chlap.

„Ne. Satana poznám A taky jsem si trošku kousla a tenhle hříbek chutná sladce.“

„Kouknu se na internet,“ řekl chlap.

„Tak až to budete vědět, přijďte mi to říct,“ pleskla jsem lehkomyslně a pak jsem hříbky stejného typu našla ještě tři.

Když jsem dojídala smaženici, zazvonil zvonek. Vousáč mi přinesl vytištěnou informaci z googlu. Našli jsme vzácného hřiba kováře, je zakázáno tuhle ojedinělou houbu sbírat, a kdo jí utrhne, tak musí zaplatit pokutu 50 000 korun.

Smaženice za 200 000 mě začala tlačit v žaludku, a tak jsem vyhověla Radkovi Hlavatému a šla s ním do hospody.

Tam jsem během pár hodin zjistila, že vousatý Radek má chalupu ve vesničce za kopcem, že na ni nejezdil už deset let, a že si mě pamatuje, když jsem chodila na místní koupaliště, když mi bylo asi tak dvanáct. Asi tak dvanáct deci bílého vína jsme spolu vypili, a proto pak Radek nemohl řídit a šli jsme horsky vonící tmou až k nám. A Radek pak byl hodně unavený, tak u nás radši zůstal. A ráno vyběhl mezi břízy a modříny u potoka a přinesl k snídani pár kozáků a klouzků a já je umíchala s čerstvými vajíčky.

A pak jsem si vzpomněla na ty punčocháče, o kterých mám psát, obličej mi potemněl zodpovědností a Radek mi pošeptal: „Včera u lahve jsi měla na sobě tepláky. A ty tě zachránily, že jsem se ovládal až do večera. Když jsem tě ve dvanácti uviděl tady na koupališti, tak jsem si řekl, že jsi nejkrásnější holka ve městě, a že nebudu mít klid do doby, než tě budu mít. Kdybys včera měla místo tepláků sukni s punčocháčema, povalil bych tě do mechu a ani bych ti nestačil říct to, co ti řeknu teď. Chci tě! Pojď, budem spolu chodit! I na houby!“

A to je všechno, co jsem vám dneska chtěla říct. To, že punčocháče mohou vzbudit chtíč, a že je úplně dobře možné, že i když vám bude poměrně dost let, tak můžete potkat prince tam, kde ho vůbec nečekáte.

Ať žijí punčocháče, hřiby a Glanc!