Chodím pozdě spát. Když je jedna po půlnoci, vím, že je čas! Že bych měla přestat psát nebo koukat na televizi nebo na internet, že je zkrátka vhodná doba si jít vyčistit zuby a lehnout si konečně do postele. Nedělám to.

Když je jedna, je mi báječně. Jsem plná energie, jen oči mne maličko pálí… Když je jedna, jsem sama, televize hučí své obvyklé voloviny… Když je jedna, jako by zeměkoule patřila jen mně, jako bych právě já byla kormidelníkem jejího vesmírného kolotoče… Jako bych rozuměla měsíci a hvězdám a nicotě, která je všude kolem… A tak, když je jedna, tak jsem čiperná až do dvou a pak jdu nervózně do ložnice a tam se zmítám se zavřenýma očima v očekávání brzkého rána… a pak, abych se uklidnila, počítám všechny deky a koberce a pokrývky a rohožky a šály a šátky a polštáře, které máme doma, a které bychom si mohli odnést do náklaďáku, který je zaparkovaný na Sibiři, abychom se v něm  mohli zahřát.

Vím, že je to ujetý! Vím, že bych se spíš než elegantním magazínu iGlanc.cz měla svěřit psychiatrovi, ale taky vím, odkud tohle moje noční divné „uklidňovadlo“ pramení. Pochází z doby, kdy mého strýce Stalin zavřel na Sibiř do gulagu jen proto, že se protivil jeho idejím a síle. Můj strýc přežil na Sibiři 12 let. Dostal se domů až za Chruščeva. Ten totiž propustil sibiřské vězně, a aby odčinil hladomor, kdy na Ukrajině zahynulo 10 milionů lidí, dal Ukrajině pohodlný, teplý Krym.

Nechci politizovat, ani nechci vykřikovat své názory. Chci jen říct, že v poslední době mám noci moc zlé a že peřin máme doma zatraceně málo…

Tak dobrou noc… vlastně ne! Dobré jitro!