více >>

Dobrodružná výprava Šárky do exotické Indonésie pokračuje – dnes vám povypráví o tom, jaká zvířata po cestě potkala, kde dříve bydleli kanibalové, že stále ještě existují draci a také domorodé rituály plodnosti… 

Napříč Sumatrou Na Sumatře mě nejvíc fascinuje deštný prales, v němž žijí čtyři z nejohroženějších druhů zvířat – sumaterský tygr, dvourohý nosorožec, sumaterský slon a orangutani. Na dvoudenní trek do džungle je možné se vydat pouze s místními průvodci, jež naše pětičlenná parta „vyfasovává“ hned dva. Protahují nás pralesem a předvádějí nám slaňování z kopců na liánách i překonávání vodopádu, vidíme také orangutany i rodinky gibonů. Velká zvířata se nám, naštěstí, vyhýbají. V noci, poté, co nám naši průvodci uvařili báječnou večeři z domorodých surovin, se pak ukládáme ke spánku na břehu řeky. Ráno se dopravujeme do „základního tábora“ po vodě – na obřích nafukovacích pneumatikách. Nezapomenutelný zážitek!

Na Sumatře si také nemůžu nechat ujít jezero Toba, jež vzniklo zatopením vyhaslé sopky a uprostřed něhož je turisty vyhledávaný ostrov Samosir. Perličkou je informace, že území kolem Toby kdysi obýval kanibalistický kmen Batáků, kteří „baštili“ lidi strašidelným způsobem – zajatce přivázali, obstoupili ho a sežrali zaživa. Jako první se do „jídla“ pustil náčelník, který si zakrojil to nejlepší sousto – z líčka nebo paže… A pak hodovali i ostatní. Brrr!

Poslední draci na zemi Při svých toulkách Indonésií nemůžu minout ostrov Flores, u kterého, na ostrovech Komodo a Rinco, žijí poslední draci na Zemi! Pokud se za nimi chci vypravit, potřebuji samozřejmě loď. Místní cestovní kanceláře si ovšem účtují za jednodenní výlet horentní sumy, tak se vydávám na vlastní pěst do přístavu, což je pouhá snůška chatrčí, a nakonec usmlouvám loďku za cenu podstatně nižší, i když levná rozhodně není. Plavba mezi ostrůvky vytrčenými z moře je ovšem nádherná, mám pocit, jako bych plula třetihorami.

V cíli mé cesty – na ostrově Rinco – však nastává problém právě s těmi draky, respektive varany komodskými. Vidím jen jednoho, a navíc z dálky. Ještě že si místní pěstují skupinku domestikovaných ještěrů, kteří se následkem přežrání zrovna rozvalují před kuchyní. Prohlížím si je pěkně zblízka a samozřejmě je fotím. Mimochodem, tyhle potvůrky jsou hodně nebezpečné. Když kořist kousnou, dostane se tím do jejího těla jed, který oběť rozežírá zevnitř. Varan si počká, až se jeho krmě dostatečně rozloží, a pak ji sežere. I pro člověka jsou varaní kousnutí smrtelná – protijed neexistuje.

Během pár dalších dní projíždím Flores ze západu na východ. Vidím sopku Kelimutu i sopečná jezera, jež jsou působením solí zbarvená modře, zeleně a červeně. Velkým zážitkem pro mě je i návštěva domorodých vesnic s rituálními stavbami Ngadu a Bhaga, symboly mužské a ženské plodnosti. Všichni místní jsou křesťané, ale i oni praktikují staré animistické rituály a ještě donedávna turisty neznali. Všude se motají psi, kteří ovšem nejsou domácími mazlíčky, ale běžně se jedí…

Poslední dva dny na Floresu trávím ve zdejší metropoli Maumere. Bydlím v jednoduchém bungalovu a oceán i slunce mám sama pro sebe. Koukám na vlny a slibuji si, že se sem jednou vrátím!

Foto: Šárka Schmidtová