Na to, abyste tento ostrovní stát procestovali křížem krážem, byste potřebovali několik měsíců. Ty jsem neměla, a tak jsem do něj jen „nakoukla“. I to ovšem stálo za to. 

Moje první zastávka patří Jávě, kde najdete indonéské hlavní město Jakartu, které ovšem k návštěvě nedoporučuji. Patří totiž k nejošklivějším a nejšpinavějším městům v Asii a k vidění v něm není nic kromě Indonéského národního muzea, mešity Istiqlal, jež může pojmout až sto dvacet tisíc věřících, a Monasu (Národního monumentu), jenž je symbolem indonéského boje za nezávislost.

Mnohem zajímavější je provincie Yogyakarta se stejnojmenným hlavním městem. V ní se nacházejí i dva chrámy, kterých si Indonésané nadmíru cení – buddhistický Borobudur a hinduistický Prambanan. Oba jsou připomínkou časů před 16. stol. n. l., kdy Jávu ještě neovládali muslimové. Abych se k nim dostala, musím si vzít taxi, který zde není drahý. Ještě levnější je ovšem „bečak“ – vozík zapřažený před cyklistou, jenž vás za zhruba dvacet korun odveze, kam je libo. Mně je ale těch chudáků, kteří šlapou do pedálů, líto. Vypadají, že už hodně dlouho nejedli, a přitom vyjedou s plným nákladem kdejaký kopec!

K nejnavštěvovanějším turistickým atrakcím ve městě Yogyakarta patří zřícenina vodního paláce Taman Sari a královský palác Kraton. Yogyakarta je také známá jako středisko tradičních umění a klasické indonéské kultury. Ve zdejší řemeslné čtvrti uvidíte například hlučný ptačí trh nebo pestrobarevné batikářské dílny. Majestátní scenerii nad městem vévodí aktivní sopka Merapi. Výstup na ni si nechám ujít, ale další indonéské sopce, kterou míjím při cestě z Jávy na Bali, už neodolám. Túra na stále činné Bromo po ránu, kdy se prodírám mlhou a tma pomalu ustupuje, by mohla být velmi romantická, kdyby…, kdybych nešla v zástupu dalších desítek turistů.

Vyznavači kultu smrti

Mé další kroky vedly na ostrov Celebes. Po přistání v jeho hlavním městě Makasaru očekávám na letišti nápor tzv. chytačů, kteří číhají na turisty, aby jim vnutili svoje služby. Ale to, co se děje, překonává má očekávání. Je totiž období dešťů a „chytačů“ se na mě valí mnohonásobně víc, než by tomu bylo během turistické sezony. Nakonec u mě vítězí Johannes, který mě odváží do hotelu a radí mi, ať se příští den vypravím do mystického kraje Tanah Toraja. Poslouchám ho.

Vzhledem k tomu, že kvůli vysokým horám křesťanští misionáři do Tanah Toraja nedorazili, zachovalo se zde tradiční náboženství, v němž se uctívá kult smrti. Pohřeb je pak obrovskou slavností, při níž se zabíjejí prasata i býci a smuteční hosté se veselí několik dní. Na jeden takový pohřeb se vydávám i já. Ve chvíli, kdy vidím povalovat se na zemi hlavu býka a slyším zoufalý ryk svázaných prasat, však rychle utíkám… Zajímavé je i samotné pohřbívání, neboť hroby jsou zde rozkastovány. Zemřelý je uložený buď do hrobu, do pohřebního domu, do jeskyně, nebo do skály. Ovšem vykutat díru ve skále už stojí nemalé peníze!

Foto: Šárka Schmidtová