Do Kota Kinabalu na Borneu jsem přiletěla nízkonákladovým dopravcem z thajského Bangkoku. Malým autobusem jsem  pomalu vystoupala k národnímu parku Kinabalu, jehož dominantou a mým cílem je nejvyšší hora jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu (4101m.n.m.).

V areálu se po zaplacení vstupného dovídám, že: "Na horu opravdu není možné jít bez průvodce". Pouhá osmikilometrová túra je rozdělena do dvou dnů, aby se co nejvíc vydělalo. Po cestě se totiž musí spát v chatách. I kdybych na toto přistoupila, můžu mít problém. Ubytování bývá v letních měsících často plné, zarezervované několik měsíců dopředu.

Nedosažený Mt. Everest Z hory přichází asi dvacetičlenná skupina čínských turistů. Na krku mají pověšené kartičky, aby se vědělo, k jaké skupině a jakému průvodci patří. V rukách pevně svírají certifikáty o výstupu a ve tváři mají vítězný výraz, jakoby právě zdolali Mt. Everest. Daří se mi přemluvit jednoho průvodce, aby se mnou na horu vylezl za den. Po vyplnění formuláře a rezervace na výstup ode dneška za dva dny mi ale sděluje, že pokud bude ošklivo, peníze zpět nedostanu, ale můžu jít jindy, až bude hezky. Tolik času, abych si mohla dovolit čekat třeba týden na pěkné počasí umožňující výstup, nemám, a tak se musím smířit s tím, že se na nejvyšší horu jihovýchodní Asie tentokrát bohužel nepodívám.

Bezruký průvodce Orangutaní centrum, které je mým dalším cílem, otvírá své brány v 9 hodin. Uvnitř areálu shlédnu informační video a pak pokračuji k venkovnímu výběhu, kde probíhá krmení. Místo hromady orangutanů tam však jsou jen tři. Abych si spravila náladu, vydávám se na čtyř kilometrovou trasu zvanou Birds trail, která vede džunglí kolem centra. Správa parku mě varuje, že je po dešti a cesty nejsou příliš schůdné, to mě ale neodradí. Jdu v žabkách a při každém šlápnutí, kdy zapadnu do hustého bahna až po kotníky, mám pocit, že se mi nohu už nepodaří vytáhnout. Začínají se na mě přisávat desítky pijavic. Jsou rychlé a schopné za okamžik vylézt až do půli stehna. Překvapivě nečíhají jen v bahně, ale válejí se jen tak na zemi a zachytí se na cokoliv, co prochází kolem. Pak potkávám orangutana, kterému chybí levá ruka a místo ní má pouze krátký pahýlek. Nejdřív se houpe na liáně, pak ale zpozorní a zaujatě si mě prohlíží. Je velmi přátelský. Jde po pěšině přede mnou, ohlíží se, a když je potřeba, dokonce počká. Tváří se velmi důležitě, jak se na roli průvodce jeho typu patří.

Ubytování u místních Cesta do dalšího národního parku je trnitá. Dva dny jedu autobusem a pak ještě sedm hodin lodí po špinavé široké řece lemované jen džunglí a občas nějakou osadou s pár domy. Dostávám se do vesničky Long Teravan v úplném srdci džungle. Ubytuji se u místních v long housu, což je bydlení typické pro tuto oblast. Celou vesnici vlastně tvoří jeden dlouhý dům – představte si například dvacet našich řadových domů vedle sebe. Tento je ale ze dřeva a každá část patří jiné rodině. Dům mých hostitelů je složen z několika obrovských místností v přízemí a pokojů v prvním patře, kde spím na matraci na zemi i já.

Netopýří kruhy Druhý den mě místní muži vezou do národního parku Mulu vzdáleného tři hodiny od vesnice. Tento park patří mezi nejnavštěvovanější na Borneu, je světovým dědictvím UNESCO a zároveň chráněnou rezervací, protože se jedná o velkou plochu neporušeného deštného pralesa, v níž se ukrývá například několik vzácných druhů orchidejí nebo vápencových skal ve tvaru ostrých špičatých věží. Cesta byla opravdu vysilující, ale pohled do života místních obyvatel žijících uprostřed džungle, za to stál. První den následuji průvodce do dvou obrovských jeskyní, kde žijí víc než tři milióny netopýrů, kteří každý den vylétají ven. Zpočátku rotují a čekají, až jich bude co nejvíce, a pak na obloze vytvářejí obrazce – téměř dokonalé kruhy. Loví v takto velkém počtu, aby nebyli snadnou kořistí pro dravce. V parku je spousta krásných vodopádů, u kterých se dá koupat, hodně turistických cest a procházek džunglí po dřevěných chodnících (nic pro dobrodruhy) nebo cesty po lanových mostech natažených mezi korunami stromů (tzv. sky walk).

Opičí ráj Zpáteční cestu absolvuji raději letadlem. Let trvá pár hodin místo tří dnů cesty autobusy a loděmi. Čeká mě národní park Bako, který patří mezi nejkrásnější malajské parky. Je známý hlavně díky opici Kahau nosaté (Proboscis monkey), která za pojmenování vděčí svému nápadnému nosu, vyskytuje se zde ve velkém počtu a ve skupinách požírá mangovníkové listy. Kromě ní zde žije spousta dalších druhů opic, například makakové a lemuři, divoká prasata nebo více než sto padesát druhů ptáků. V parku jsou také krásné pláže s bílým pískem a hluboké zálivy, takže pár dní odpočívám a koupu se v úplně horké (sluníčkem prohřáté) vodě. Procházky po dřevěných chodnících vedou i deštným pralesem, kde pozoruji zejména pozoruhodnou flóru – například masožravé rostliny čekající na hmyz.

Mrzí mě, že jsem neviděla Rafflesii. Květ této rostliny mívá průměr i jeden metr a je tak největším na světě. Má pět okvětních listů a většinou červenou barvu. Vyskytuje se pouze v tropických deštných lesích jihovýchodní Asie. Alespoň mám o důvod navíc, proč se na Borneo vrátit.

Foto: Archiv autorky