Milí čtenáři, moji zlatí, jistě už víte, co se u nás doma stalo…

Umřel mi muž, se kterým jsem dlouho žila. Se kterým jsem 37 let ležela na jedné posteli, který znal mé dobré stránky, a taky věděl, jak jsem občas nepříjemná. Můj muž byl pro mne citovou oporou. Díky němu jsem bezstarostně mohla opustit své děti a jet natáčet do ciziny. Díky němu jsem si mohla pořídit psy, které tak miluju, protože je pravidelně venčil. Díky němu jsem mohla mít velký dům, který fungoval, protože se o něj báječně staral. A taky měl rád mého otce, který s ním často bezdůvodně nemluvil, a kterému pak Zdeněk po jeho smrti, z naší rodiny nejzodpovědněji, udržoval hrob. A taky měl rád moji matku, která, když ho viděla poprvé, tak na mou otázku: „Tak co mu říkáš?“ odpověděla: „Ale jó, k tobě se hodí ledacos!“

Milé moje čtenářky, občas mi některá z vás napíše nebo řekne, že má slova jí pomohla v těžkých chvílích. Dnes těžké chvíle prožívám já. A děkuju vám moc za vaši důvěru. Za to, že mě čtete, že mi věříte, že existujete. A pomáhá mi moc, že vím, že díky vám má cenu, abych bolest překonala, abych psala a žila dál.

A jaký mám recept na šťastné manželství?

Úplně jednoduchý: „Mějte se rádi!“