A chovají se stejně jako lidé – jsou věrní, promiskuitní – a páří se s chutí! Žádost a touha jsou dary přírody. Bez rozmnožovacího pudu by život lidí i zvířat byl fádní a nudný a především – zbytečný.

Mezi nejzdrženlivější zástupce živočišné říše patří albatrosi, kteří preferují žít osamoceně. Jednou za rok se setkají se svým partnerem, utvrdí se ve své lásce, vzájemně si načechrají peří a opět odletí. Spáří se tedy až po důkladných námluvách, při kterých si okusují špice zobáků, společně natahují krky a klapou zobáky – proces namlouvání trvá až čtyři roky! Manželství těchto monogamních ptáků může trvat i víc než dvacet let.

Mimořádným představením jsou námluvy jeřábů. Tito velcí šedí ptáci se nejprve jeden druhému obřadně pokloní, pak kolem sebe krouží a vyskakují do vzduchu. Než dojde ke spojení, oznámí svůj svazek společným triumfálním pokřikem. Zůstávají si věrní po celý život – z velmi prozaické příčiny – je jich málo a tak k nevěře není vlastně ani příležitost.

Obecně se tvrdilo, že až 90% opeřenců je věrných, ale od té doby, kdy genetici dokáží určit paternitu, zhroutila se představa dvou cukrujících se ptáčků (na svatebních oznámeních) jako domeček z karet. A pokud jde o savce, zvládá to pouze 5%, a to kdoví jestli… Za nejvěrnější je považován jeden americký druh myšek, kdy mláďata pocházejí v každém vrhu vždy z jednoho otce. A když si vědci samice označili a všechny páry pomíchali, stejně dali paní myšky jen tomu svému!

Holky, co dělají drahoty Příroda si vymyslela různé žertíky – gepardí slečna se například spáří postupně s několika samci. Pokud je v ZOO pouze jeden samec, pak nemá u gepardic naději. Samice musí být zřejmě přesvědčena, že o ní bojuje víc „chlapů“, a navíc se s nimi – ještě předtím, než jim dá – divoce honí a dělá drahoty.  Teprve tato drsná milostná předehra ji dostane do té správné nálady.

A jak to dělají ježci? Učenec Aristoteles prohlásil, že samice při tom leží na zádech (!) a tento mylný předpoklad vydržel po dlouhá staletí. Jenomže ježci kopulují stejně jako většina ostatních zvířat, protože v okolí pohlavních orgánů nemají bodliny. Pokud ovšem samička svému nápadníkovi, který ji funíc obchází a šťouchá do ní čumákem, dá. Holka se totiž nekonečně dlouho brání a utíká a samec má naději na to, že se s ní spáří, pouze tehdy, když se jeho vyvolená připlácne na zem, stáhne ostny, zvedne pánev a roztáhne nohy… Když nechce, chlapec nemá naději.

A perlička na závěr: I bakterie provozují sex. Sbírají zlomky genetického materiálu ze svého okolí, většinou z mrtvých jedinců, a když se vylepší, začnou se překotně dělit. Jeden genetik k tomu poznamenal: „Sex s mrtvými bakteriemi je zřejmě pořád lepší než žádný!“

Foto: 123rf.com