Měla jsem divný sen. Nejdřív mi zamrzla v bytě voda, pak popraskaly zdi v obýváku a pak se zřítila střecha. Máme měděnou, a ta s lomozem padala na naše hlavy a sníh ze zahrady létal deset metrů do výšky až se z něj dělaly zkázonosné trychtýře. Probudila jsem se zkřehlá a v děsu.

Nos jsem měla úplně ucpaný rýmou a zdálo se mi, že v ložnici se mnou bydlí skřítci a oslovují se vzájemně pištivými hlásky. Když jsem byla víc při smyslech, pochopila jsem, že neslyším pidižvíčí konverzaci, ale to, že mně samotné takhle pitoreskně sípou plíce. Vzala jsem si tlusté tepláky, fleesový župan (který sice hřeje, ale je tak nabitý „umělohmotnou“ elektřinou, že jakmile se něčeho dotknu, létají jiskry), dvacet minut jsem chrchlala, až se mi spustila krev z nosu a pak jsem se došourala do kuchyně. Za stolem seděla má matka. Dokázala jsem jí udělat kávu a namazat chleba sýrem a druhou půlku jahodovou zavařeninou. Má matka odsunula šálek i talíř a položila před sebe desky plné lejster.

„Chci snídat…“ řekla jsem jí dost výhrůžně. Má matka nedbala. Desky otevřela a vytáhla listinu.

„Tohle mi napsali odbojáři“, řekla neoblomně.

„Před chvílí jsem vstala a potřebuju kafe!“ trvala jsem na svém. Má matka vytáhla druhou listinu.

„A tohle je výzva od protifašistických bojovníků. Podívej, co napsali o tátovi.“

„Viděla jsem to!“ řekla jsem ponuře. „Viděla jsem to už stokrát a teď chci snídat!“

Mé mámě to bylo jedno. Chtěla se mnou projít deskami od začátku až do konce a kochat se zásluhami mého tatínka, který zemřel před čtrnácti lety ve svých devadesáti.

Při asi sedmém lejstru mi nervy definitivně selhaly. Zalykala jsem se zlostí.

„Mami! Ty seš stará a pořád chceš jen vzpomínat, jak jsi byla úžasná! Ale mně to nebaví ti sekundovat! Já žiju přítomností! Mě zajímá, co se děje dneska a co se bude dít zítra, já nepotřebuju bilancovat, co všechno geniálního jsem dokázala! Jsi prostě už hrozně stará, ale pokus se to respektovat, neotravovat a uvědomit si, že to, co jsi zažila, už nikoho nezajímá!“

Máma své už tak dost tenké rty sevřela ještě do užšího proužku, z kterého se jí úplně ztratila krev, zavřela desky se stejnou energií, s kterou by mohla spouštět gilotinu (na můj krk!) a kousla si do chleba s džemem. Vzápětí sousto vyplivla, talířek odstrčila, až spadl na zem a otřásla se hnusem.

„Fuj! Smrdí z toho rybina!“

A pak si šla máma lehnout a nenapila se ani trošku kávy a nesnědla už celý den vůbec nic.

Dokončovala jsem právě svůj elaborát přijímacího řízení v televizi. Ohryzávala jsem nejdřív tužku a pak i rohy počítače, jak jsem se snažila představit si, co bych chtěla já sama najít na televizní obrazovce. A pak přišla řada na můj životopis. Začala jsem, jak se teď „strukturovaně“ píše odzadu a skončila jsem v čase právě přítomném. Hlemýždím tempem jsem postupovala ve svých vzpomínkách. Co bylo před pěti lety, deseti, dvaceti, třicet… Bože můj! Vždyť já mohu napsat i o literární soutěži, kterou jsem vyhrála, když mi bylo patnáct! A to je už 40 let zpět!

Všechny mé fascinující vzpomínky jsem spolu s mými nesmrtelnými zásluhami strčila do obálky, nechala ověřit u notáře a šla do televize.

Přivítala mne hezká slečna. Měla silnou alergii, nos červený a pořád pokašlávala.

Zhnuseně prošla mou žádostí a pak vzala poslední stránku mého „životopisu“ a řekla vztekle:

„Co se dělo před rokem 1990 je každýmu fuk!“

A já svůj životopis i život roztrhala na maličké kousíčky a trochu (jen malinko) udýchaně jsem té slečně řekla: „Mojí mámě ne!“

A hned, jak jsem dorazila domů, tak jsem uvařila čaj s medem, namazala topinku marmeládou a šla mámě říct, že si nepřeju nic jiného než si s ní projít ty desky, ve kterých má tak pečlivě zdokladované tatínkovy statečné činy i svoje vlastní láskyplné snahy. A máma desky hned vytáhla, kousla si do chleba, obličej se jí rozzářil skoro dětským úsměvem a řekla mi, že tak dobrou jahodovou marmeládu ještě nikdy nejedla.

No a co vám tím chci říct?

Ať tenhle svět, který prý není pro starý, má i pro starý aspoň trochu glanc!