Můj táta měřil 1,76 m a patřil k nejvyšším vojákům na Zakarpatí v roce 1929. Moje máma o sobě vždycky tvrdila, že je urostlá žena a dnes, když je jí 93 let, tak měří 1,52 m.

Kdybych bydlela v Mauretánii, měla bych komplexy, protože bych neměla správné míry. Do idolu krásy 150 cm na 150 kg by mi chybělo pár desítek kil.

Co bych vám asi tak já mohla říct o těle?

Že miminčí tělíčka úžasně voní. Že moje dcera byla malinká jako růžová panenka a můj syn, hned jak se narodil, tak měl typická fotbalistická lýtka. A můj vnuk chvíli ležel v inkubátoru a jeho chodidla mi připadala obrovská, jako kdyby z něj měl vyrůst Golem.

Už v sedmi letech mi bylo jasné, že ze mě nebude víla. A asi v patnácti jsem pochopila, že já budu na sobě asi vždycky nosit maso, které se budu snažit skrývat, a které přesto může přinést hodně rozkoše.

A taky jsem si tehdy všimla, že o víly je v lidské populaci nouze. Bohužel, a to, bohužel, říkám při plném vědomí své nepřející závisti, bohužel, víly zcela nevymřely. Občas v davu zahlédnu krásku s útlýma, dlouhýma nohama, vysoko posazenými boky, oblým zadečkem, ňadry jako poupátka v rozpuku, s krkem modiglianovsky ušlechtilým, graciézními lícními kostmi, s prsty jemnými a protáhlými jaké mívají klavíristi… se zády bez špetky tuku, které tvoří elegantní lichoběžník.

Jo jo, jsou takové krásky mezi námi. Často se dají vidět na obálkách časopisů a často to bývá s pomocí šikovného fotoshopu.

Často se tyhle víly promenádují na módních molech, jenže často vyrostly moc do výšky a kosti modelek nejsou proto oblé a jemné, ale dlouhé, silné a špičaté jako plechy z Eiffelovky. Když zahlédnu krásku dokonale tvarovanou, řeknu si trpce: Proč sis dal se mnou, Bože, tak malou práci, proč si toho ze mě neotesal víc?“ A pak se pohroužím do představy (Ó Bože, promiň mi tohle rouhání!), že já sama jsem Bůh a úplně se vidím, jak v roli Mistra chodím dílnou, kde se modelují lidi a jak svým dělníkům (andělům) přísným hlasem poroučím: „Tohohle mi udělejte pro změnu víc černého, tuhletu zmáčkněte, ať je menší než ostatní, tohohle naopak vytáhněte hodně do výšky a taky mu protáhněte nos a… teď, jak tlesknu, tak se pokuste udělat Evu, jak by měla ideálně vypadat!“ A dělníci – boží andělé se rychle snaží mezi svými černochy, dlouhány a Pygmeji vytvořit ideální ženu s rozměry 90-60-90. A protože andělé jsou holt jen andělé, tak někteří nemají talent, některým se třese ruka, někteří na práci kašlou a někteří se sice snaží jak blbí, ale na co sáhnou, tak tam tráva ani Eva nikdy nevyroste.

A když si sebe samu představím jako Mistra v Boží dílně, tak si uvědomím, že těm nepodařeným Evám vlastně fandím, protože právě díky jim, díky těm tlusťoškám, bidlům, placaticím i trpaslíkům se mohu víc radovat z dokonalých křivek opravdových povedených krásek.

Trvalo mi nesmírně dlouho, než jsem pochopila, že i když nebudu jíst vůbec nic, tak se ideální Evou stejně nestanu. Že budu jako cyklista, který nepochopil, že závodit se závodním vozem postrádá smysl.

Jsem dost veliký blázen, ale zas ne tak obrovský, abych se vzdala všech příjemností života a úzkostlivě hlídala každé své sousto a na každém kroku přemýšlela, jak pomučit své velké, měkké tělíčko. No a tak jsem odhodila svůj bicykl. Stoupla jsem si pevně na zem a přijíždějícím závodníkům, kteří mizí za obzorem, ani nezamávám. Vím totiž dobře, že i ze závodních vozů se brzo stávají vraky, a že pak dokonalé tvary zašlé rzí jsou každému fuk.

Co říct k božským tělům?!

„Jak zní má rada rad?

Své špíčky, faldy, obliny,

ať má každý rád!“

Ať žijí víly a tlustý Glanc!